« AUTORSKÁ PREZENTACE O ARCHITEKTUŘE CHAKASIE A TUVY

Ресрублика Хакасия это административно-территориальное образование, входящее в состав Российской Федерации на правах ее равноправного субъекта. Входит в состав Сибирского Федералного округа. Хакасия расположена на юге Сибири в левобережной части бассейна Енисея. На севере и востоке граничит с Красноярским краем, на юге с Республикой Тувой, на юго-западе с Республикой Алтай, на западе с Кемеровской областью. Ее площадь 61,9 тыс.кв.км.

Ресрублика Тыва – самая молодая из автономных республик Российской Федерации. 11 октябра 1944 Президиум Верховново Совета СССР удовлетворил просьбу тувинского народа о принятии Тувы в Союз Советских Социалистических Республик. Ее площадь 170,95 тыс. кв. км. и население 310 300 чел.

Na cestu jsem se vydal sám 12. dubna 2007 v 7:30 z Krasnojarského autobusového nádraží. Cesta trvala asi osm hodin a od Divnogorsku se jelo prakticky opuštěnou krajinou, která se pozvolna měnila z tundry v step. Po příjezdu do Abakanu jsem měl dost času, tak jsem se stačil seznámit s městem, nakoupit a poblíž vlakového nádraží najít můj spoj do Kyzylu. Ikarus s jakousi dálkovou úpravou (okna do poloviny odizolovaná kobercem) vyráží na čas, tedy v 19:00 hodin. Jedeme nocí přes západní Sajany, kde osídlení prakticky neexistuje. Autobus zastaví pouze jednou na jakémsi odpočívadle bez (kamenných) toalet, kde funguje jakýsi stánek, snad i hospoda, všude kolem je absolutní tma. Příjezd do Kyzylu byl sám o sobě dosti depresivní a připomínal scénu z nějakého filmu ze sovětských dob.
Autobus přijel asi ve čtyři hodiny ráno a zastavil na ploše před budovu dosti zchátralého autobusového nádraží. Silně pršelo, byla zima a svítila všehovšudy jedna lampa, která ony slavná sovětská léta jistě pamatuje. Ikarus byl okamžitě obklíčen taxikáři, kteří nabízeli své služby. Podařilo se mi proniknout do útrob výše zmíněné budovy, kde jsem se rozhodl počkat do svítání. Čekání trvalo asi čtyři hodiny a pak jsem, stále za deště, vyrazil najít nějaký hotel. Jelikož jsem měl průvodce Lonely Planet, tak s orientací po místních hotelích nebyl problém, problém byl sehnat volný pokoj (stále nerozumím tomu, kdo byl schopen na začátku dubna plně obsadit čtyři kyzylské hotely...) Z prvního hotelu mě vyhodili, že nemají volno, z druhého taky a když se totéž opakovalo i ve velkém hotelu na náměstí, tak jsem mírně znervózněl.. Naštěstí ve čtvrtém hotelu přímo na břehu Jeniseje jsem uspěl. Sehnal jsem pěkný jednolůžkový pokoj s hajzlikem za 800 rublů. Trošku jsem se prospal a když mě probudilo kolem poledne sluníčko, tak jsem vyrazil do města.

Centrum Kyzylu je dosti malé a vzhledem k tomu že město Bělocarsk (dřívější jméno města) bylo založeno teprve v roce 1914 na "zelené louce" postrádá jakékoliv historické památky. Nejužší centrum tvoří náměstí Arata a ulice Kočetova a Lenina, které vedou paralelně s řekou, která v zaujímá v organismu sídla také velmi důležité místo.
Na náměstí Arata se nachází nejdůležitější státní instituce, jako je budova Vlády a Parlament a v centru stojí Státní hudebně - dramatické divadlo se zajímavou architekturou, která kombinuje sovětské a mongolské prvky. Ulice Lenina je "historickým centrem", kde se nachází například budova Ministerstva vnitřních záležitostí, objekty spojené s děním v nezávislé Tannu-Tuvě a Muzeum. Kočetova ulice je současnou dopravní i obchodní tepnou. Nábřeží Jeniseje je upraveno coby promenáda a nachází se zde park s památníkem "Centr Asie", který je významným místem v Kyzylu. Význam tohoto místa umocňuje i dům Šamana.
Vlastivědné muzeum se nachází v historickém objektu na ulici Lenina a jeho sbírky obsahují rozsáhlou kolekci stél a menhirů z Tjurgského období, skulptury z 11. - 13. století, nevelkou expozici věnující se Tannu-Tuvě a expozici věnovanou Velké Vlastenecké Válce.
Poté, co jsem si prošel město, jsem zatelefonoval dvěma architektům, na něž jsem měl kontakt z Krasnojarské univerzity a byla mi udělána ještě jedna exkurse s výkladem, jak po centru, tak po jeho bližším i širším okolí. Nakonec jsem byl pozván na místní Technickou univerzitu, kde jsem nad šálkem kávy diskutovali o Tuvě jak historické, tak současné.
Večer jsem se šel ještě projít směrem k autobusovému nádraží, abych zjistil, jak jezdí autobusy druhý den. Jelikož jsem Kyzyl "zvládl" za den, tak jsem druhý den chtěl podniknout výlet někam do centrální Tuvy.
V úvahu připadali dvě místa, Šagonar nebo Saryg-Sep, která byla dosti vzdálená, ale ne zas tak moc... Avšak dříve, než jsem se dostal k tabuli s jízdním řádem (je hned u dveří) jsem zaujal pozornost místní milice a coby cizinec jsem se stal lákavým soustem. I když šlo oběžnou kontrolu dokumentů, musel jsem do jejich kanceláře, podrobit se výslechu co, kde a proč a kontrola batohu byla důkladnější něž na podněsterské hranici v Moldávii... No asi po deseti minutách mě pustili a ani nechtěli (k mému údivu) úplatek.
Teď už nic nebránilo vybrat si zítřejší spoj. Městečko Šagonar jsem vyloučil, protože tam ráno a odpoledne zpět nic nejelo. Do Saryg-Sep sice ano, ale u kasy jsem se dozvěděl, že to co je napsané na tabuli rozhodně neplatí a do Sarig-Sep že nejede nic nikdy. Ať prý zkusím nějaké maršrutky ráno. Po této proceduře jsem už dosti rychle směřoval do hotelu. Zaprvé jsem měl ze školy nakázáno rozhoně nikam nechodit večer a za druhé to vypadalo, že obavy by mohly být na místě..
14. dubna 2007 jsem vstal brzy ráno a došel na autobusové nádraží. Opravdu prakticky ihned se mne někdo ujal s tím, kam jedu a nasměrovali mě k té které maršrutce. Než jsem k ní došel, tak mě odchytl taxikář a nabídl mi místo v žigulíku do Saryg-Sep za 130 rublů (maršrutka stojí 100). No co už. Po chvíli jsme opravdu vyjeli. Po chvilce kličkování Kyzylem jsme se ocitli na v údolí Malého Jeniseje.
Žigulík dosti rychle poskakoval po úzké rovné a rozbité silnici k východu. Bylo ráno a vycházející slunce osvěcovalo majestátné hory tyčící se po stranách širokého údolí Kaa - Chem. Cesta trvala něco přes hodinu, takže už asi kolem deváté jsem se ocitl uprostřed vesnice, která měla být správním centrem oblasti Kaa-Chem. Městečko Saryg-Sep vypadalo slušně řečeno svérázně. Jedna ulice asfaltovaná, ostatní byly, jelikož bylo po dešti, dosti rozbahněné. V čemsi co by se dalo nazvat centrem bylo několik betonových patrových budov, jinak veškerá zástavba byla přízemní a dřevěná. Přes to vše byla vesnice hodně rozsáhlá. Došel jsem na její východní konec, přešel letištní plochu a vylezl na okolní kopec. Nakonec jsem zdolal několik vrcholků a mohl jsem se dostat do výše cca 500 m nad okolní terén. Pohled odsud byl nádherný! Od východu svítilo slunce, dole v údolí Kaa - Chem se rozprostíral Saryg-Sep a kolem se klikatil se Malý Jenisej, jenž mizel kdesi na jiho-západě mezi horami. Všude kolem se tyčily zasněžené štíty, nejvyšší na severu patřily hřebenu Akademika Obručeva.
Po návratu do Saryg-Sep z kopců jsem se pokoušel najít autobusové nádraží abych se co nejrychleji dostal zpět do Kyzylu. Nebylo třeba. Maršrutka si mě našla sama a už jsme jeli. Po příjezdu jsem měl ještě trochu času, tak jsem povečeřel v parku na břehu Jeniseje, vyzvedl si batoh v hotelu a odebral se na nádraží, kde jsem vyčkal svůj noční ikarus do Chakaského města Šušenskoe.
15. dubna 2007 jsme se měli setkat s Milanem Hrubým ve městě Šušenskoe a dále pokračovat v cestě společně. Do města jsem přijel opět velmi brzy ráno, asi kolem čtvrté hodiny. Prvním problémem se ukázalo to, že mohutná budova autobusového nádraží je zavřená. Tak jsem prošel temné a liduprázdné náměstí, ale pak mě napadlo, že by vstup do nádraží mohl být i odněkud zezadu. Byl. Čekání na Milana nebylo v přítomnosti obrovského obrazu Lenina až tak dlouhé, přijel z Krasnojarsku někdy pře sedmou hodinou. Jelikož bylo stále ještě dost brzy, tak jsme se prošli po městě, kde, jak se ukázalo, toho zas až tak moc není.
Hlavním pozoruhodností ve vsi Šušenskoe je Národní historicko-etnografická rezervace "Sibiřská vesnice na přelomu 19. a 20. století". Nejedná se však o pouhý skanzen, nýbrž o místo, kde pobýval V. I. Lenin v dobách svého sibiřského vyhnanství. Dřívější název muzea byl a je všeobecně známo, že díky této události se místní dřevěné domky dochovaly až do současnosti ve velmi dobrém stavu.