| |
Nebylo to za pět minut dvanáct; nebylo to ani ve dvanáct... Bylo
to kolem páté odpoledne 8. dubna 2011, kdy odstartoval náš let z
Prahy. Po rychlém přestupu v Budapešti
přistáváme uprostřed noci na letišti Rafíka Harírího v Bejrútu.
Jak příhodné, že první koho potkáváme jsou vojáci mírových
sborů... Nicméně se nám ihned podaří vypůjčit auto a už svištíme
nočním městek k hotelu. V Libanonu se
neplánujeme zdržet nějak dlouho. Následujícího dne se tudíž
projdeme centrem metropole a s naším autem vyrážíme na základní
okruh zemí. S absolutní absenci dopravního značení bojujeme už v
Bejrútu, nicméně po čase najdeme výpadovku (dálnici č. 1) a po
prosmýknutí se horami přijíždíme do Baalbeku. Po povinné exkursi
antickým areálem s Jupiterovým, Bakchovým nebo Venušiným chrámem
opět sedáme do vozu a chceme přejet pohoří a dostat se zpět k
moři. Značení neexistuje a mapy nepomáhají, tak přicházejí na
řadu místní. Ptáme se několikrát a několikrát dostáváme podobnou
odpověď: "nejde to" (snad kvůli sněhu, nevíme). Prý do Bejrútu
existuje pouze jedna cesta, dálnice č. 1. Ptáme se tedy na
Tripolis, odpovědi jsou dosti podobné: "přes Bejrút"... :o) Poté
si někde vzpomene, že by to snad mohlo jít kdesi na severu, nad
Hermelem. Stejně už nejsme daleko a vidět tuto část údolí Bikáa
z přilehlých kopců je opravdu lákavé. Je krásné dubnové
odpoledne, sluníčko svítí, vlčí máky kolem kvetou... Zastavuji u
krajnice, ale než stihnu udělat druhý snímek, jsou u nás vojáci.
Tentokrát to ještě projde... Navštěvujeme tedy místní pyramidu (Kamouh
el Hermel) a pak sjíždíme do města, abychom se vydali do hor a
na Tripolis. Projet Hermel se však ukazuje jako nadlidský úkol.
Krásná rovná bíle malovaná silnice mizí jako blátivá cesta v
souku. Zkoušíme se z města vymotat (správným směrem), ale nedaří
se. kdesi se optáme, ale vysvětlení jaksi nepochopíme. No a že
tenhle jede taky na Tripolis, ať jedeme za ním. Následujeme tedy
vůz a dáváme pozor, co z něj odpadne. Že ho máme následovat přes
hory? Kdepak, za městem ukáže směr a křivolakou cestičku a natáhne ruku, že prý
"ten
dollars"... Nejdříve jsem rozuměl "two", což jsem byl
ochoten zaplatit, ale "ten" mi přišlo opravdu dost.
Znovu nabízím dva, ale marně. Nezbývá než zařadit a jet. Bum,
bum... Naštěstí to nebyla střelba, ale pouze kameny odrážející
se od kapoty našeho auta. Je pozdní
odpoledne a my míříme vstříc centrálnímu masivu Libanonu. Po chvíli
je cesta přehrazena kameny a dvojice vojáků nás směřuje na polní
cestu, respektive, prý ať sledujeme to SUV před námi... Nezbývá
nám nic moc jiného, a tak stoupáme po prašných serpentinách
vzhůru. Po chvíli se nám otevírají neskutečně nádherné pohledy
na údolí Bikáa zalité zapadajícím sluncem a Antilibanon
strácející se kdesi v oparu. Tomu nelze odolat. Zastavujeme a
fotografujeme. Po chvíli nás dojede nějaký místní obytňák, z
něhož vyběhne místní rodina. Zprvu to vypadá na přátelské
setkání, ale křik nás brzy vyvede z omylu. Nejdříve slovní
přestřelka vygraduje přetahováním o foťák a delší hádkou.
Vysvobodí nás až naštěstí projíždějící bus s vojáky, z nichž
jeden umí anglicky. O co šlo, dodnes nevíme, ale když jsem po
návratu do Čech pátral, tak jsem zjistil, že onen incident se
odehrál takřka přímo na syrské hranici - byly jsme asi o deset
kilometrů severovýchodněji, než jsem předpokládal... Poté, co
jsme se trochu vzpamatovali jsme nasedli a "uháněli" tmou po
kvalitativně děsivé silnici na Tripolis, kam dorážíme až
uprostřed noci. Dále do Bejrútu pokračujeme po pobřežní silnici,
která se však může směle rovnat tankodromu. Po dosažení a
prokličkování metropolí nás čeká ještě jedna noc a pak už jen
nalézt autobusák a hurá do Sýrie.
Cesta z Libanonu do Damašku hromadnou dopravou
včetně přechodu hranic nebyla nijak dramatická.
Po příjezdu jsme sehnali krásný orientální hotel
v centru a po prohlídce města se vydali hledat
autopůjčovnu, jelikož jsme po Sýrii chtěli
cestovat vozem. Povedlo se, vše fungovalo a
ještě se nám povedlo domluvit vrácení auta v
Aleppu. Nic už tak nebrání vyrazit na cestu -
kdybychom tak tušili, že to bude poslední týden,
kdy ještě bude možné po zemi cestovat... Ač už
jsou v plném proudu nepokoje v Dará, tak se díky
velmi vstřícným lidem v Sýrii cítíme naprosto
bezpečně. V první části
cesty směřujeme na jih, abychom navštívili
památky v Bosře. Při předání vozu nás však už
žádají, abychom se raději vyhnuli dálnici a jeli
raději po silnici č. 110 přes Suwaydu. Nebyl v
tom problém, ale cestou už začínáme potkávat
check pointy s chlápky s kalašnikovy. Zdali se
jednalo o povstalce nebo armádu nevíme, nicméně
český pas byl vždy spolehlivou propustkou. Po
obhlídce liduprázdné památky UNESCO to otáčíme a
po "zakázané" dálnici míříme zpět na Damašek a
následně směrem na Palmýru. Toho dne ještě
dojedeme k proslulému Bagdad Café 66, kde po
probuzení pana majitele dostaneme skromnou ale
laskavou večeři a nocleh, který už přišel vhod.
No a následujícího
krásného dne už po snídani směřujeme ke slavnému
antickému městu uprostřed pouště.
|
|
|
 |
|
|
Palmýru ještě zastihneme v plné její kráse i
slávě, a jsme tak zřejmě jedni z posledních
cestovatelů, kterým se toto podaří. Procházíme
její velkolepé ruiny, které bez lidí působí
ještě monumentálněji než ve skutečnosti jsou.
Místní jsou vstřícní a nepohlíží na nás nějak exoticky. Milý
úsměv, zamávání z motorky a "how are you" nepůsobí nijak uměle.
Nevnucují se, nic vtíravě neprodávají. Jen se ptají, jak se máme.
Mezi sloupy kolonády, chrámy a divadly se
touláme dva dny, vyjedeme na citadelu, projdeme
muzeum a pochutnáme si na místním pivu či
velbloudím steaku... A co
z toho ještě dnes existuje?
|
|
|
 |
Z Tadmuru pokračujeme dále na severovýchod a po
návštěvě Qasr al-Hayr al-Sharqi dorážíme k
Eufratu, kde se stáčíme k irácké hranici,
abychom ještě viděli starodávné sumerské město
Mari a helénské město Dura Európos. Zde už na
Evropany spolehlivě nenarazíme... Přespat se
chystáme v ještě poklidném Deir ez-Zoru, kde
poblíž centra nacházíme dosti svérázný ušmudlaný
hotýlek s ještě víc ušmudlaným hoteliérem,
recepčním a průvodcem v jedné osobě. Ručně
nakreslená mapka s turistickými pamětihodnostmi
přijde vhod, stejně tak jako večerní procházka
po historickém visutém mostě a večeře v pouliční
restauraci poblíž centrálního tržiště. Městem
korzují davy lidí, vše funguje, a to včetně
bankomatu! Jsou tito však tito lidé stále ještě
naživu?
|
|
|
 |
|
|
|
 |
Další den
pokračujeme na Halabiy, projíždíme Rakkou a obědváme
grilovanou rybičku na hradě Qal'at Ja'bar. Odpoledne
nás čeká Sergiopolis a pak už cesta syrskou pouští
na Homs. Zde už trochu přituhuje... Východním
předměstím projíždíme zrovna ve chvíli, když končí
večerní modlitby a křičící dav nepůsobí zrovna
svátečně naladěně. Musíme se rychle rozhodnout, kudy
dál. V zásadě jsou možné dva směry, centrem města
nebo po východní dálniční tangentě. Ulice do města
je ucpaná lidmi, a tak volíme okruh. Jsme sice
jediní, kteří jedou tímto směrem a taxikáři, kteří
na nás mávají, ať vypadneme pryč, jsou dosti
výmluvní. Jenže zpátky už to nejde. Nezbývá než
sešlápnout plyn, semafor nesemafor a jet. Projíždíme
hořící barikády, ale dostáváme se pryč z města... Po
chvíli se ocitáme na dálnici k pobřeží, kde řízení
bylo také dosti silným zážitkem. Uprostřed noci
hledáme odbočku ke hradu Krak des Chevaliers a
následně městečko a nějaké ubytování. Vše je
ponořeno do naprosté tmy, takže vlastně vůbec
nevíme, kde jsme. U nějakého obchůdku se nás ujme
pán na motorce, který nás odvede kamsi, kde se prý
můžeme ubytovat. Když vstoupíme, tak rodina majitelů
zrovna večeří v prostorné a prázdné restauraci a
když uvidí turisty, tak jsou všichni očividně
zaskočeni. Ubytování je velmi pěkné, najde se i
skromná večeře a na dotaz, jak daleko je slavný hrad
se pán jenom usměje, ať prý počkáme na ráno. Večer
je velmi přívětivý, nicméně ve vzduchu už je cítit
napětí. Majitel se opatrně ptá, odkud jedeme a jaká
je situace v ostatních oblastech Sýrie...
Probuzení ráno je opravdu
fenomenální. Když vykoukneme z okna našeho pokoje, tak zjišťujeme, že
jsme cca 75 metrů od hradního příkopu a na terásce nás navíc čekala
snídaně s tímto výhledem. Po prohlídce hradu se loučíme s majitelem
hotýlku, který akorát vítal holandské turisty v karavanech, a odjíždíme bezstarostně dál.
Na cestu ještě dostáváme radu, ať se raději vyhýbáme větším městům a
rozhodně přehodnotíme náš plán přespat v Hamá. Odpoledne se ještě
zastavíme v Tartúsu a pak se snažíme nalézt nějaké ubytování v Masjafu,
kde měl být podle mapy hotel. No místní se nám vysmáli, že zde teda
rozhodně hotel není... Nedá se nic dělat, jedeme do Hamá. Když
přijíždíme do města po nasvícených bulvárech plných lidí, tak si moc
nedovedu představit, že by zde mohlo hrozit nějaké nebezpečí, ale...
Ubytujeme se v hotelu přímo v centru, který je v horních patrech zřejmě
nejvyšší budovy, auto zaparkujeme v podzemních garážích (!) a vyrazíme
do víru dění. Hned na hlavním náměstí u krásné nasvícené fontány sedáme
do bistra na nějakou tu zaslouženou večeři. Když jsme v polovině kebabu,
tak si všímám, že korzující lidé se mění v
chumel, jenž jde jedním směrem, posléze v dav běžící stejným jedním
směrem, pak se začaly vytahovat pistole, následně samopaly... Během pár
minut byl ve městě naprostý chaos a nikdo nevěděl, co se vlastně děje.
Stejná úroveň informovanosti panovala i v hotelu, kde nám jenom důrazně
doporučili, ať nikam nechodíme. Sedli jsme si teda na balkón a
pozorovali dění dole. Bylo to najednou úplně jiné město, prázdné,
potemnělé, smutné... |
|
