Vezměme jako výchozí bod naší cesty do Mongolska Irkutsk, odkud jsme 15. května 2007 v 16:00 vyrazili vlakem č. 362 YA vstříc mongolské hranici. K ruské celnici jsme přijeli následujícího dne ráno, vlak zastavil a zároveň se zřejmě zastavil i čas. Několik hodin se nedělo vůbec nic, krom toho, že z našeho vlaku postupně odpojovali vagóny, až zbyly dva. Jeden ruský a druhý mongolský. Naše dvě vlakové průvodkyně (tety Ljudi - jak si říkali) nám doporučovali, ať do toho mongolského nechodíme :o) Po obědě přišli celníci a samotné vyřízení formalit mnoho času ani sil nezabralo. A mohlo se vjet do přísně střeženého pohraničního pásma!
Po ujetí pár desítek kilometrů a vypití jedné Baltiky nás přivítalo mongolské pohraniční město Suchbaatar. Na první pohled bylo vidět, že už nejsme v civilizovaném Rusku... :o) Ihned po zastavení do vlaku vtrhli vexláci, tak jsme také nějaký ten finanční obnos vyměnili. Po jejich odchodu zase přiběhli celníci, ale opět se nějaké větší drama nekonalo (samozřejmostí je vyplňování různých smyslných i nesmyslných deklarací, ale na to si při cestování Asií zvyknete...) Nicméně to vše pět zabralo několik hodin a vlak se dal do pohybu až v noci, po připojení dlouhé řady mongolských vagónů.

Do Ulaanbaataru jsme přijeli 17.5. ráno a hned na nádraží u vlaku nás čekali z hotelu, který se Lubošovi povedlo zamluvit. Dvoulůžkový pokoj s příslušenstvím a snídaní stál $16. Ubytovali jsme se a vyrazili na obchůzku. Prvním cílem se stal obnovený chrámový komplex a klášter Gandan s přilehlými městskými obytnými čtvrtěmi (bývalými jurtovištěmi). Odsud jsem zamířil na kazašskou ambasádu, jelikož jsem potřeboval vyřídit víza, což se nakonec se povedlo, ale byl to zajímavý zážitek (telefonování na ambasádu, zaplacení poplatku v místní obchodní bance a krom toho všeho jsem se celou dobu po Mongolsku pohyboval bez pasu). Poté jsme se setkali s Lubošem opět v Gandanu, kde zrovna začínaly dopolední bohoslužby. Druhá část dne byla věnována modernímu centru města v okolí Suchbaatarova náměstí. V této části města určitě stojí za vidění ono hlavní náměstí s parlamentem, operou a jinými monumentálními budovami, hlavní třída, Národní muzeum a Muzeum dějin přírody s unikátní kostrou tarbosaura. Jižně od náměstí se nachází klášter Čojdžinlamy s náboženským muzeem.
Pro odpočinek je příjemné navštívit jednu z mnohých hospůdek v okolí náměstí, kde můžete vyzkoušet místní speciality i místní pivko. Večer jsme věnovali procházce k památníku Dzajsan, odkud je skvělý pohled na celé město.
Druhý den ráno už jsme měli naplánovaný odjezd do Charchorinu, ale ještě dříve bylo nutné zakoupit lístky na zpáteční cestu do Ruska. Obřad koupi (mezinárodních) jízdenek je zde ještě o fous složitější než v Rusku, ale nakonec se povedlo. Mezinárodní pokladna je asi 500 m od hlavního nádraží, kde je dost obtížné někoho zastihnout. Po chvilce hledání se našla jakási úřednice, která dokonce tak nějak mluvila rusky, takže jsme jízdenky zakoupili (dokonce asi o třetinu levněji, než v Rusku) a s klidem jsme odjeli na autobusové nádraží hledat spoj do vzdáleného Charchorinu.

Na autobusák jsme dorazili něco okolo deváté ráno a už jsme se trochu obávali, že žádný spoj neseženeme. Ale ihned po vystoupení z auta nás odchytil místní dohazovač, který jak zjistil, že chceme do Carchorinu skákal metr vysoko a ihned nás odtáhl k příslušné maršrutě. Zaplatili jsme jízdné 10.000 tugriků / os., hodili batohy na střechu a vzhledem k tomu, že auto bylo plně obsazeno, tak se mohlo jet. Ale nejelo. Ono totiž, jak se ukázalo, mají o obsazenosti vozu odlišné představy Evropané a Mongolové. Vůz byl pěkný, v evropských podmínkách tak pro pět lidí, zde bylo vyznačeno míst devět a jelo nás deset, tři děti a spousta nákladu. Než jsme se však dali do pohybu, tak to trvalo přibližně půl druhé hodiny, ale nakonec se vyjelo. Za Ulaanbaatarem cesta ubíhala vcelku normálně. První zastávka byla asi po dvou hodinách jízdy u jakési "stanice", kde je možné doplnit palivo, opravit vozidlo, přespat, občerstvit se... My se naštěstí spokojili pouze s jídlem a výtečný gulášek stál 1.200 tugriků (cca 20 Kč). Po obědě jsme pokračovali a po chvíli jízdy řidič odbočil do stepi a asi hodinu se jelo cestou necestou (spíše teda necestou), než jsme opět narazili na asfaltku (což je mi záhadou, neboť všechny komunikace se sbíhají radiálně do metropole...). Následovala ještě jedna pouštní zastávka a poté už příjezd okolo páté večerní do Charchorinu.
Místní zvyklosti jsou takové, že vás autobus (maršrutka) zaveze většinou tam, kam požadujete (pokud nepožadujete, tak na rynek), takže jsme vystoupili přímo před branou významného kláštera Erdenezuu z roku 1586. Areál kláštera jsme si ještě stihli prohlédnout, ale do chrámů a muzea jsme se již nedostali. Rozhodnutí bylo jasné - obejít ohrazení se 108 stúpami, a najít kamennou želvičku, jediný přeživší fragment někdejší slavné Čingischánovy metropole Kara Korum. Pravda je, že krom želvičky se zde povaluje mnoho keramických střepů i kamenných fragmentů a dokonce prý začaly jakési vykopávky pod vedením evropských archeologů. Po pokochání se rovinou někdejšího města bylo třeba najít plácek k táboření, který se nám žel stal domovem na dvě noci, neboť nadcházející den lilo tak, že stan nešel opustit.

Onoho třetího krásně slunného dne už byla možná prohlídka celého areálu kláštera. V turistické návštěvní době se sice platí vstupné (tuším, že $3), ale interiér chrámů jednoho z mála klášterů, který přežil (alespoň částečně) komunistické běsnění, opravdu stojí za vidění! Hlavním cílem dne ale bylo sehnat nějaké auto, které by nás odvezlo asi 150 km do Orchonského údolí k vodopádu Ulan Cutgalan (neboli též Orchonský). Pár jeepů se sice nabízelo již před klášterem, ale ceny byly vyšší. Došli jsme tedy na onen centrální polyfunkční rynek, kde stálo pár aut, maršrutek, náklaďáků... Byť jsme se nacházeli v poměrně turistické oblasti, stále naše přítomnost budila značný rozruch, takže když jsem se snažil s jedním Mongolem tak nějak rusky domluvit, asistovalo nám dalších dvacet vesničanů a výsledek byl takový, že nerozuměl nikdo nikomu. Z oné babylonie nás zachránil jakýsi mladý člověk, jenž uměl anglicky a dle jeho slov vlastnil turistickou agenturu. Za odvoz si sice řekl $45 + benzin (asi 50.000 tugriků), ale byla to cena za auto, řidiče a průvodce na den. Zprvu nás pohostil ve své jurtě, pak se nakoupily potraviny i palivo a vyrazilo se do stepí. Cesta zvlněnou takřka pouštní krajinou byla úžasná. Několikrát jsme stavěli a jedna ze zastávek byla u nově otevřeného skalního kláštera Tövenön. Jelikož jsme zde byli už za pokročilého odpoledne, bylo nutné si pospíšit k vodopádu. Dojeli jsme ještě za světla, byli pohoštěni v nějaké jurtě, ale stan se stavěl už za tmy. Možná právě proto jsme si nevšimli, že spíme asi 20 m od onoho vodopádu - bohužel tohoto času vyschlého... :o) No co se dalo dělat. Ale mohutný kaňon horního toku řeky Orchon je také grandiózní. Podle něho jsme se vypravili na dvoudenní pěší tůru zpět do vesnice Bat Ulzij, kde bylo potřeba sehnat spoj zpět do metropole.
Příchod do Bat Ulzij byl dle našeho časového harmonogramu, ale následovalo shánění spoje do Ulaanbaataru, což už tak jednoduché nebylo (a o to více to bylo, vzhledem k zakoupeným jízdenkám do Ruska a platnosti víz, potřebné). Nakonec jsme po složitém rusko-anglicko-mongolsko-nevímjakém dialogu zjistili, že "autobus" pojede druhý den v sedm večer od pošty :o) Nezbylo než čekat. A přenocovat, což se ukázalo jako menší problém. Sice se vnucovala myšlenka, že zde již turistu viděli, ale dle chování místních tomu tak nebylo. A opilí vesničané, kteří jsou přesvědčeni, že musíte přespat u nic, dokáží své... Nakonec nás vysvobodil muž na motorce, možná místní orgán, který jim cosi naznačil a byl klid. Nicméně jsme šli kus za vesnici a na kopec, kde už byl od místních klid. Ráno po pobalení a sestupu do vsi jsme se pokoušeli najít onen spoj - bylo to zbytečné, neboť řidič našel nás při jeho typické okružní jízdě. Nabral nás a dosti rychle jsme (rusky) dohodli cenu, mírně jsem to usmlouval na 15.000 tugriků za osobu, což se jevilo jako příjemná cena. Okolo té slibované sedmé večerní se rozhrkaný UAZ rozjel směr Ulaanbaatar. Noční cesta byla dost děsná, a to i za předpokladu, že vozítko nebylo "vyprodané". Zpestření jinak poklidné noci nastalo okolo druhé ranní kdesi uprostřed stepí, když si šéf řekl o jízdné. Dal jsem mu oněch slíbených 30.000 za nás dva, ale on cosi že jo, ale že je to za jednoho. Chvíli jsme se dohadovali, ale víc jsem nezaplatil! Už už se na povrch draly myšlenky, že je to naše konečná, ale dovezl nás až do metropole, kde se z nás pokusil vyrazit alespoň 10.000 navrch, ale dohoda je dohoda!
Po brzkém příjezdu jsme zašli do našeho starého dobrého hotýlku, kde pro nás byl již připraven pokoj a lehce se prospali (těšil jsem se na sprchu, ale zrovna přestala téct voda...) Kolem oběda jsem myslel jen na jedno - na kazašskou ambasádu a svůj pas. Telefonoval jsem z pošty (to je vskutku obřad!) a bylo mi sděleno, že pas je a dokonce i s vízy, ale ještě to bylo nutné zaplatit v místní obchodní bance. To se mi už přes veškerou snahu nepovedlo, ale naštěstí jsem to zvládl následujícího dne, kdy jsem si i vyzvedl pasport a ještě se nám podařilo zajet na Černý trh i do Zimního paláce Bogdchána.
25. 5. před druhou dopolední jsme již nastupovali do našeho vlaku a těšili se na pohodlí mongolského kupé. Jakýmpak bylo překvapení, že v onom oddělení pro čtyři lidi bylo asi osm Mongolů a dva cizinci. Až časem vyplynulo, že cizinci jsou kluci z Austrálie a místní s nimi pouze dělali družbu. Časem se kupé vyklidilo a mohlo se jet vstříc ruské hranici, kde nastalo další mírné zpestření jízdy. Ukázalo se, že velmi výhodným "vývozním artiklem" jsou textilie a salámy. Přiznám se, že takové množství uzenin pohromadě jsem opravdu v životě neviděl. Je tedy jasné, že přesvědčování ruských pohraničních orgánů, že cesta do Moskvy je dlouhá, působilo velmi komicky. Nicméně to vše mi přišlo pouze jako určitá hra, neboť štangle salámu lítaly z jednoho kupé na chodbu, a odtud zase mizely do kupé jiných. Nakonec se ukázalo, že to, o co se celníci dohadovali, bylo nic oproti tomu, co skrývaly útroby vlaku (netušil jsem, že prostor podvozku i střechy lze použít jako dočasný sklad masa [a čeho dalšího ještě radši nedomýšlet]). No a když se to vše vyřešilo, osazenstvo vagónu si rozebralo proviant a situace se uklidnila, tak jsme mohli zalehnout a nocí uhánět k Irkutsku, odkud jsme vyráželi k druhé části naší pouti, k jezeru Bajkal a ostrovu Olchon.