Na nádraží dvoumilionové metropole centrální Asie jsem přijel v odpoledním žáru po drobném zdržení na hranicích a vydal se hledat hotel, který jsem měl zamluvený už z ČR. Poznání, že se nacházím v poměrně tuhé diktatuře, na sebe nenechalo dlouho čekat. Z nádraží jsem jel metrem dvě stanice a za tuto cestu mi byl pas kontrolován dvakrát (jen štěstím jsem unikl i kontrole batohu). Hotel jsem našel, tak jsem chtěl vyřešit druhou nutnost – sehnat místní měnu. Vyrazil jsem tedy na podvečerní procházku s cílem najít bankomat. Následně se ukázalo, že jsem opravdu daleko od domova. ATM jsem sice našel záhy, avšak funkce „výdej hotovosti“ zde nebyla k dispozici. A myšlenka, že najdu druhý se ukázala jako naivní. Bloumal jsem ulicemi Taškentu do dlouhých nočních hodin, ale místní měny se stále nedostávalo. Nakonec se mi podařilo vyměnit několik dolarů v pobočce národní banky v luxusním hotelu Le Meridien. Vedle okýnka byl i bankomat, ale bohužel mojí kartu MAESTRO nebral. Druhý den jsem vyrazil opět do tohoto hotelu s druhou kartou MASTER CARD, ale ukázalo se, že bere pouze VISA. Hmm.. Následovala opět dlouhá poznávací cesta městem až se mi povedlo najít bankomat v hotelu Uzbekistán, kde jsem uspěl i s MASTER CARD. Už už jsem se těšil na SOMy (místní měna), ale dostal jsem pouze dolary. No lepší než nic, že? Tak a teď je ještě vyměnit. Kde jinde, než v Národní bance. Doptal jsem se, kde je směnárna, našel ji, byla otevřená a seděly tam dvě úřednice. Než jsem je ale stihl oslovit, tak oslovila mě paní stojící před onou kukaní, že mi dolary ráda obmění. Moc se mi nechtělo, tak jsem přistoupil k okýnku směnárny, ale dozvěděl jsem se, že místní měnu nevedou… Na dotazy, co je to za banku, když nemají místní měnu, nereagovaly. No tak jsem se otočil na onu dámu, která již z igelitky začala vytahovat bankovky srovnané do úhledných cihliček. Za okýnkem mi je přepočítaly, daly mi na ně tašku a mohl jsem spokojeně odejít… Prostě když pojedete do Uzbekistánu, vezměte si s sebou dostatečné množství hotovosti v dolarech a nejlépe platební kartu typu VISA a MASTER CARD (ale moc je neužijete…)
Vyčerpán výměnou peněz o zatížen alespoň kilogramem papíru jsem šel obdivovat krásy Taškentu. Za prohlídku zde stojí určitě moderní centrum města okolo Mustaquilik Madony s ulicí Broadway. Krásné je také slavné Historické muzeum i Muzeum Amira Timura. Pokud chcete poznat, jak se v Taškentu žilo tak okolo roku 1930 (a v Praze okolo roku 1230), pak doporučuji zajet do starého města, které se rozkládá v severozápadní části města, poblíž bazaru Chorsu. Nejlepší výchozí bod je stanice metra Chorsu či Tinčlik (Uzbecká linka). Ze spletitých uliček starého Taškentu už není daleko k duchovnímu jádru města k Khast Imom, kde se nachází mnohá mauzolea a mešity. Krom výše zmíněného určitě stojí za návštěvu televizní věž, památník zemětřesení a park v okolí hrobu neznámého vojína.
Z Taškentu jsem měl namířeno pravidelnou leteckou linkou do Buchary. Letenka stála $30, tak proč to nezkusit :o) Letadlo mělo letět někdy v pět ráno, takže jsem byl ještě mírně v tranzu. Než mi došla důležitost informace, že letenku sice mám, ale rezervaci nikoliv, tak to trvalo několik vteřin… No nezbylo než začít křičet, vyhrožovat tím či oním a sáhl jsem dokonce i k pomluvení té „světoznámé“ společnosti Uzbekistan airways… Na to slyšeli, takže mi rezervaci milostivě udělali (letadlo bylo poloprázdné) a za pár minut jsem již byl v Buchaře. Zde jsem zůstal tři noci (za velmi pěkný hotel jsem dal $20 / noc, ale dá se slušně přespat i za $8). Toto historické město je opravdu pohádkové a z celého Uzbekistánu se mi líbilo asi nejvíce. Popisovat zde kouzlo těch či oněch staveb a míst je asi opravdu zbytečné, snad jen neopomiňte výstup na minaret Kalon (nejlépe při západu slunce), vylezte si na střechu Taqi Zargaron bazaru (samozřejmě se sem nesmí, ale nikomu to vadit nebude – a romantické povahy zde mohou i přespat…) a udělejte si výlet do letního emírova sídla.
Z Buchary do Samarkandu jsem cestoval vlakem. Jízdné stálo 8.000 SOM, ale v ceně byla místenka a oběd s čajem a sušenkou a vlak připomínal české vlaky třídy EC/IC. V Samarkandu jsem se ubytoval v hostelu Bahodir v centru za $10 (vlastní pokoj s příslušenstvím) a navštívil jsem známé pamětihodnosti okolo Registánu, Gur Amir mauzoleum i observatoř Ulughbek a Afrosiab s muzeem na severním okraji města. Vzhledem k tomu, že Samarkand je druhé největší město Uzbekistánu a známá turistická destinace, tak už zde nenajdete takové to pravé kouzlo zapomenutých medres a uliček, jako jsou ještě v Buchaře či Chivě.
Po Samarkandu mě čekala daleká cesta na jih, do neznámých končin až k pohoří Hindu Kush. Vyrazil jsem brzy ráno jedinou linkou do Termezu, města na Afghánské hranici. Cesta rozpálenými pustinami ale trvala déle než jsem čekal, takž jsme do cíle dorazili po deseti hodinách jízdy a dvou opravách autobusu. Ihned po příjezdu jsem se začal zajímat, jak je to se vstupem do Afghánu. Všichni tvrdili, že teď už to nepůjde, že musím počkat do rána. Ubytoval jsem se v hotelu Aeroport kousek od autobusáku a za luxusní dvoulůžkový klimatizovaný pokoj s předsíní, koupelnou a satelitní televizí jsem zaplatil $12 (v místní měně). Na recepci jsem se ještě pokoušel sehnat informace o fungování hraničního přechodu, protože informace od taxikářů se mírně rozcházely, ale bylo mi doporučeno, ať se na to moc neptám, že to jsou tajné informace. Nu což, uvidíme. Večer jsem se ještě domluvil s nějakým taxikářem, že mne ráno odveze, a šel se vyspat a psychicky připravit na to, že druhý den se (snad) dostanu do jedné z nejdivočejších zemí světa.

Brzy ráno, abych se na hranice dostal dle doporučení tak na osmou, jsem vyrazil sehnat onen slíbený taxík, ale nedorazil, což zde není až takový problém. Stopnul jsem jiný a odjel směr afghánská hranice. Vše vypadalo poměrně normálně (dokonce se zde staví dost monumentální silnice s mimoúrovňovými kříženími – byť provoz tomu fakt neodpovídá). Přijel jsem k prvnímu kontrolnímu stanovišti, kde jsem vyrušil početnou posádku od vydlabávání melounu. Velitel mě odvedl do své kanceláře a kamsi zapsal číslo pasu, za což chtěl 2.000 SOM. Dal jsem mu 1.000 a i tak vypadal spokojeně. Ukázal ven k bráně omotané ostnatým drátem, že v devět otevřou hraniční pásmo. Půl hoďky před kýženým "otevírací dobou" se zde již tvořila fronta dvou automobilů a panovala dobrá atmosféra. Zde stojící vozy a jejich osazenstvo rozhodně nepřipomínalo hraniční přechod na řece Amu Darje. Luxusní auta a oděv bych řadil spíše na někdejší Luxembursko - Francouzské hranice (fakt!). Mimo zmíněné audiny tu ještě vynikal ještě jeden muž, který se svými lenonkami dlouhými vlasy a kufříkem na kolečkách spíše připomínal francouzského umělce kdesi na Charles de Gaul... Nevím, jak mě tohle napadlo, ale moc jsem se nespletl. Pán se jmenoval Taher a opravdu se jednalo o designéra nábytku z Francie, jenž do Afghánu cestoval služebně. Pravda je, že byl Afghánského původu. Toto při dlouhavé celní a nevímjakéještě kontrole seznámení se později ukázalo jako obrovské štěstí - díky jemu jsem dojel až do Kábulu, sám bych to asi nezvládl. Kontrola na uzbecké straně trvala několik hodin, ale vše jednou skončí, dostali jsme razítka a už jsme klusali po kolejích (jediných 250 metrů železnice v Afghanistánu) na opravdový druhý břeh řeky, jak že se to jmenuje, Styx?
Most hlídalo pár Afghánců s kalachy a na druhé straně už na nás mávali po zuby moderně vyzbrojení muži. Na můj dotaz, zdali místní armáda, se Taher ušklíbl, že prý Američani. Byli to sice Švédové, ale i tak fajn kluci. Pozdravili jsme se, udělali si pár snímků a krom zdvořilostních frází jsem se z nich stačil dostat pár informací, hlavně o aktuálním stavu a bezpečnosti. No pokrčili rameny, že jsou vojáci, tak po nich občas někdo střílí, ale jinak že prý dobrý... Fásli jsme ještě afghánské razítko do pasu a bez jakýchkoliv kontrol se otevřela mohutná brána a MY VKROČILI DO AFGHANISTÁNU.

Musím podotknout, že v těchto končinách znamená hranice opravdu předěl kultur. Atmosféra zde je slovy dosti těžko popsatelná, vypadalo to divoce, ale na druhou stranu zde lidé působili příjemně, relativně pohodově. První naší starostí bylo vyměnit peníze, což není problém, a následně snídaně. Sedli jsme do jednoho z přehršle místních podniků a posnídali čaj. Zde mi vlastně Taher nabídnu, ať jedu s ním do Mazar-e Sharifu. Nebylo proč odmítnout, tudíž jsme najali taxi a vyrazili. Tak po půl hodince jsme se ocitli na hlavním náměstí při slavné Modré mešitě, a tak jsem chtěl vyřešit ubytování. Měl jsem vyhlídnutý nějaký hotel dle Lonely Planet, ale můj průvodce trval na tom, že se musím ubytovat v hotelu jako on, že je to nejlepší hotel široko daleko. Jednolůžkový pokoj s balkónem stál $20 (cena kvalitě moc neodpovídala, ale Afghánistán patří mezi ty dražší země v regionu). Pořád jsem se z Tahera snažil dostat nějaké informace, jak do Kábulu... Také tam potřeboval jet, ale ještě nebyl rozhodnut kdy (potřeboval jsem z časových důvodů cestovat už druhý den), že se prý uvidí večer. No tak jsem vyrazil na obchůzku města, ale z centrálního náměstí jsem se mnoho nevzdaloval, přeci jen, takový divný pocit jsem měl... Nepodíval jsem se ani do Modré mešity, jelikož ta je pro cizince (teda nevěřící psy) uzavřená. Večer mi ještě Taher nabídl, že si uděláme výlet do nedalekého historického města Balkh, kde jsme zdlábli meloun a po nočním návratu do Mazar-e Sharifu zašli i s řidičem taxi na večeři. Místní podniky se od těch našich dosti liší - chodí se, sedí i jí na zemi nebo na velkých pódiích, prakticky vždy se servíruje čaj, místní chléb a dále se baští maso, hodně zeleniny a pití typu Cola, Fanta...
Večer se ještě dohodlo, že Taher pojede druhý den ráno do Kábulu a vezme mě s sebou! Nuž nebylo o čem přemýšlet, měl jsem jedinečnou šanci opustit „bezpečný a civilizovaný“ Mazar-e Sharif (který i tak působil dosti exoticky) a dostat se do této pro nás tak vzdálené metropole. Z hotelu jsme vyrazili někdy kolem páté ráno kus za město na stanoviště dálkových taxi. Autobusová doprava zde také funguje, ale prý je úděsná. Tyto dálkové taxíky fungují de facto jako maršrutky - až se sejdou čtyři lidi, jede se. Jedna jízdenka do Kábulu stála 600 afghani ($ 12).
Auto se naplnilo brzy a mohlo se jet. Vzhledem ke kusu nově zbudované silnice a neexistenci jakýchkoliv dopravních předpisů cesta poměrně utíkala. Po chvíli jsme za městem Kholm opustili planiny severu a vjeli do pohoří Hindu Kush. Zde už silnice připomínala naší horší "trojku", ale pořád to šlo (asfalt byl až do Kábulu). Po několika hodinách jsme dorazili na slavný průsmyk Solang ve výši 3 363 m.n.m. s několik kilometrů dlouhým tunelem ruské výroby. Vzhledem k tomu, že tato silnice je strategicky velmi významná (připomeňme, že jde o jedinou spojnici Kábulu se severem země a jednou z mála užívaných komunikací vůbec), tak je tunel obnoven a funkční. Dokonce zde fungovalo sporadické osvětlení, což je na místí poměry nebývalý luxus! Při severním portálu tunelu také funguje příjemné tržiště s nápoji a množstvím ovocem pro cestovatele. Po projetí tunelem už nás čekal sestup úžasnými serpentinami dolů k metropoli Afghanistánu.
Do Kábulu přijíždíme už ve dvě hodiny odpoledne a na mé přání jsem odvezen do hotelu Barat přímo v centru města, kde se mi podaří sehnat jednolůžák za $20, což je fajn. Rozloučil jsem se s Taherem a opět jsem zůstal odkázán pouze sám na sebe. Ubytoval jsem se, převlékl do dlouhých kalhot a vyrazil jsem do města. Páteční odpoledne jsem věnoval procházkám a seznámením se s centrem Kábulu a jeho pamětihodnostmi.
Teprve s odstupem času zjišťuji, že ony dva dny, které jsem této metropoli věnoval byly opravdu hodně málo a mnoho ze zajímavých míst jsem neviděl. Nutno ale poznamenat, že pocity ze situace ve městě byly opravdu jinačí, než jsou při prohlížení fotek - do mnoha míst jsem se opravdu neodvážil... :o/
Vcelku bez problémů se dalo pohybovat v bezprostředním centru při říčce Kábul a v "turistické pěší zóně" Chicken street. Ale i zde jsem byl okamžitě cílem zájmu a různých dotazů místních obyvatel.
Ve dvě hodiny odpoledne jsem už byl v hotelu Barat ($20) v centru Kábulu. Poděkoval jsem a rozloučil se s Taherem a opět jsem byl odkázán pouze sám na sebe. Hlavním a obrovským problémem zde je, že se nemáte šanci domluvit. S angličtinou nebo ruštinou uspějete pouze na Chicken street nebo v hotelech, jinak ne. Takže za takovýchto podmínek a dvěma dnům času se mi povedlo prohlédnout centrum okolo oné famózní „turistické“ Chicken street a řeky Kábul, vypravil jsem se do válkou nejvíce postiženého západního Kábulu, kde zároveň stojí královský Darulamanský palác a muzeum, prošel se po zrekonstruované Baburské zahradě a další den ráno už šupajdil na taxík a zpět na sever. Měl jsem velké štěstí, neboť se mi povedlo dostat ještě tentýž den do Uzbekistánu (hranice je otevřená denně, ale pouze od 9 do 17h).

Po přechodu hranic jsem opět přespal v hotelu Aeroport v Termezu a další den jsem chtěl vyrazit do Chivy. Vzhledem k tomu, že jsem se nenacházel v turistických oblastech a ještě ke všemu byla neděle, tak byl poměrně problém sehnat nějaký dopravní prostředek. Z Termezu autobus do Chivy nejede, vlak pouze do Turkmenistánu a letadlo jenom do Taškentu. Tak jsem se domluvil s taxikářem, že mě odveze do města Qarshi, což je asi 250 km. Opět jsme čekali, až se naplní celé auto, což se protáhlo na několik hodin, a stejně jsme jeli pouze čtyři. Chtěl za to $15, ale slíbil mi, že odtamtud ten autobus určitě pojede, že mi ho ukáže atd… A tak se taky stalo, odvezl mě až na peron, ukázal kasu a v šest večer jsme vyrazili. V autobuse opět nastalo pozdvižení, že zde cestuje cizinec, notabene z Československa, což bylo umocňováno častými kontrolami na policejních postech a mými hádkami s milicionáři (nechápu logiku, že čím je řidší osídlení, tím je více postů) Většinou chtěli vidět jen pas, ale jednou, když byly asi tři kontroly za hodinu, jsem už protestoval, tak chtěl vidět i obsah batohu. Ale jak zjistil, že nejsem místní, tak byl klid – opravdu, coby cizinci zde máme mnohé výhody!!!
Brzy ráno autobus dofuněl do Urgenče a odsud zbývalo už pouhých 20 km do Chivy. Vzal jsem taxi a nechal se dovézt až před vyhlídnutý hostel přímo na centrální ulici. Přivítal mě velmi vstřícný majitel a nocleh stál $10 a za 3.000 SOM navrch byla taková večeře, že jsem to ani sníst nemohl. Několik dní v Chivě bylo opravdu nádherných a pohádkových. Pro toto pouštní město platí totéž, co pro Bucharu: nemá cenu se zde rozepisovat o monumentech architektury, prostě se sem jeďte podívat, stojí to za to!!!
No a odsud už mě čekala pouze cesta do Evropy, zpestřená ještě jednou drobností. Do Taškentu jsem cestoval letadlem. V Alma Atě, kde jsem kupoval letenky, mi tvrdili, že už je plno a musel jsem si koupit Business Class za $75. Letadlo bylo ale prázdné a na nějaké místenky se také nehrálo. Vzali si letenku, ukázali směrem k tučku a prý ať si někam sedneme, že místa je dost (kdyby bylo plno, tak věřím, že by to šlo i na stojáka…:o)