Ruskou Federaci opouštím po čtyřměsíčním studijním pobytu pobytu 29. června 2007. Večer sedám na rychlík z Omsku do Astany a uvelebuji se na lehátku mojí plackarty a netrpělivě očekávám pohraniční kontrolu. Z Ruska už jsem byl sice zvyklý na ledacos, ale problém byl v tom, že dnešní den mi končila platnost víza a půlnoc se nezadržitelně blížila. No byl jsem připraven použít různé výmluvy, například i tu o všeobecné platnosti moskevského času, ale naštěstí to nebylo třeba. Sympatická a milá slečna celnice přišla ještě onoho 29. a byla vykulená spíš ona ze mě, než já z ní... Takže na odjezdu se žádné problémy nekonaly, dokonce mi jako suvenýr zůstala imigrační karta i celní prohlášení. Kazašská hraniční kontrola, která se již konala 30. 6., ale také bez větších problémů, se již bylo možné trošku prospat. Do metropole Astany vlak přijíždí na čas a mojí prioritou je sehnat nějaké ubytování, což zde není úplně jednoduché (resp. levné). Nakonec uspěji v nádražním hotelu, kde sdílím jednu místnost bez příslušenství s dalšími existencemi, například s velitelem tanku ze ´68... No ale za 1.500 KZT se to vydržet dá.
Na Astanu jsem si vyhradil dva dny, což se později ukázalo jako málo. Ve „starém“ centru toho k vidění mnoho není. Za návštěvu stojí pouze muzeum prezidenta Nazarbajeva, jehož kult osobnosti je patrný na každém kroku. Ovšem opravdovou zajímavostí Astany je nově stavěné administrativně-obchodní a vládní centrum, které se nachází několik kilometrů od centra staršího. Páteří tohoto nového urbanistického celku je pěší třída s množstvím fontán a upravených pestrobarevných záhonů, na které je také situován symbol země - věž Bajterek. Od této konstrukce prospekt pokračuje dále až k novému parlamentu, který celou kompozici opticky uzavírá. V současné době vše spíše připomíná staveniště, ale pokud se podaří tento celek naplnit lidmi, pak se domnívám, že půjde o velmi zajímavý architektonický počin.
Z metropole Astany jsem se vypravil napříč celou zemí do bývalé metropole Alma Aty. Bylo nutné jet autobusem, protože jsem opět narazil na zdejší typický problém, a to urgentní nedostatek míst ve vlaku. Busová jízdenka stála sice něco okolo 5.000 KZT, ale noční cesta byla poměrně pohodlná a ráno jsem byl již na autobusovém nádraží v Alma Atě, kde to opravdu vypadalo jako ve střední Asii… Prioritou v Alma Atě bylo opět sehnat ubytování, a to na čtyři dny. Kdosi z jakési agentury mi poradil, ať zkusím vysokoškolské koleje na rohu ulice Satpajeva (za zemědělským institutem), že prý je to nejlevnější ubytování ve městě. Kupodivu jsem to našel a kupodivu měli i volno (na dva dny – ale lepší než nic…) s cenou 1.000 KZT za noc! Bydlel jsem na pokoji s jakýmsi Japoncem a Kazachem, jenž mi následně domluvil prodloužení ubytka na zbylé dvě noci s tím, že místa je dost, jenom kolejbába dělá jakési nepochopitelné problémy. Ubytování v centru města na opravdových kazašských kolejích můžu jedině doporučit… :o)
Jak jsem již zmiňoval, chtěl jsem v tomto „překrásném zeleném městě“ zůstat čtyři dny, neboť většina lidí, které jsem potkal před i po mém zdejším zastavení, tvrdili, že je to nejkrásnější město široko daleko. Nevím, co je k tomu vede, ale dle mého soudu je jedno z nejhorších. Jak jsem si postupně začal uvědomovat, Alma Ata doplatila na „stěhování metropole“. To co Astana ještě nemá, Alma Ata už nemá. Jediné co zde zbylo je ona zeleň. Všudypřítomná městská zeleň, což na první pohled může působit velmi příznivě, ale není tomu tak. Díky tomuto fenoménu je Alma Ata město bez tváře, bez dominanty. Vše co vidíte, když chodíte městskými bulváry a náměstími jsou stromy a přerostlé husté keře a za nimi tušíte již dožívající panelové domy. Krom poznávání pamětihodností v centru města, kde je k vidění starý parlament, Palác republiky, hotel Kazachstán, park Panfilov a ještě pár věcí, jsem si vyrazil na slavné Medeo – vysokohorský rychlobruslařský stadion v Zaliském Alatau, odkud jsem došel až do střediska Šymbulak, což byl pěkný celodenní výlet.
V Alma Atě bylo také nutno vyřídit nějaké formality. Zakoupil jsem zde vnitrostátní letenky uzbeckých aerolinií (ale o tom později), vyřídil si uzbecká víza, což byla bezproblémová záležitost na jedno odpoledne (vzhledem k tomu, že jsem měl pozvání už z ČR) a také bylo třeba se zaregistrovat na OVIR, což už bylo horší. Jeden den jsem neuspěl, tak jsem následující vyrazil znovu – ráno do fronty odevzdat pas a odpoledne si ho vyzvednout. Samotná registrace za drobný poplatek nebyla problém, ale bitva, která se strhla po otevření okýnek už ano… Registrace je také velmi zajímavá zkušenost (a zákonná povinnost), ale stačilo mi to zažít jen jednou...

Z Alma Aty odjíždím 6. července maršrutkou. Sehnat linku do Biškeku není vůbec problém a stálo to myslím 800 tenge. Když auto přijelo na hranici, tak nás řidič vyhnal a přes čáru se šlo pěšky. Trošku mi zatrnulo, neboť jsem měl v autě vše, ale nic se nestalo a na druhé straně už nás pan řidič očekával - zajímavý systém. A samotné překročení hranice se také obešlo bez komplikací, kyrgyžští celníci dokonce tušili, že nepotřebujeme víza! Do Biškeku už nebylo daleko a zde jsem se opět potkal s kamarádem Lubošem, který se už stihl ubytovat v hotelu Kojša poblíž Ošského bazaru (cena za noc v dvoulůžkovém pokoji bez příslušenství byla 250 Som).
Naše dvoutýdenní putování touto velehorskou zemí jsme samozřejmě začali v metropoli Biškeku (v někdejším Frunze), který se mi mimochodem líbil mnohem víc než Alma Ata. Náš hotel se nacházel nedaleko od centra, takže na hlavní náměstí Ala Too se dalo dojít po příjemné hlavní třídě Chuy, kde se také nachází většina místních pamětihodností. Na hlavní obchodní třídě Chuy se například nachází Bílý dům, operní divadlo, Státní historické muzeum a mnoho obchodů i restaurací, na jejichž zahrádkách je velmi příjemné posezení zejména večer, nad sklenkou místního piva či šampaňského (řekněte si předem, že jej chcete vychladit - jinak se podává teplé) a nějakým tím skopovým šašlikem.  Krom drobného průjmu z nadměrné konzumace místních nápojů nás potkala pouze jedna drobná nepříjemnost, a to když si nás coby cizince vyhlídl místní milicionář. Problém byl ten, že ani jeden jsme neměli u sebe pas. Luboš jej nechal na recepci v hotelu a já na kazašské ambasádě. Měli jsme sice kopie, ale… Nejdříve chtěl víza a když už skoro uvěřil, že je vážně nepotřebujeme, tak registraci (kterou jsme sice asi potřebovali, ale po zkušenosti z Kazachstánu jsem ji odmítl řešit…). Chvíli jsme se dohadovali, vyhrožoval jsem mu telefonováním na naši ambasádu i na jejich Ministerstvo zahraničí (proč se takovéto věci stávají vždy v neděli v poledne?), ale trval na tom, že s ním musíme na stanici. Vyrazili jsme a ušli pár metrů a když viděl, že z nás opravdu nic nevyrazí, tak nás velkoryse propustil :o)

Z Biškeku jsme vyrazily 8.7., na východ směrem k jezeru Issyk Köl, ale naší první zastávkou se mělo stát město Tokmak. Na autobusovém nádraží jsme sehnali maršrutku, což problém nebyl, ale museli jsme zaplatit plné jízdné až do Čolpon Aty, což činilo tuším 350 Som. V Tokmaku jsme hned přesedli na taxi a nechali se odvézt do asi 25 km vzdáleného místa, kde se nachází věž Burana. Tato památka pochází z 11. století a jedná se o zbytek minaretu v někdejším městě. Krom sověty rekonstruovaného cihlového torza je zde i malé muzeum, archeologické vykopávky citadely a mnoho turkických kamenných stél ze 6. - 10. stol. Vstupné činí 50 Som a v ceně je zahrnut i odborný výklad. Po prohlídce celé archeologické lokality i výstupu na minaret jsme se naším taxíkem vrátili zpět do Tokmaku (řidič na nás čekal hodinu a vše stálo 200 Som), kde nebyl problém po chvilce čekání stopnout maršrutku do letoviska Čolpon Ata, kam jsme přijeli vpodvečer. Z přemýšlení, kde postavíme stan nás vytrhla paní dotazujíce, zdali sháníme ubytování. Nocleh v jejím domě pro nás oba včetně dobrého pohoštění, a to jak večer tak ráno, přišel na 250 SOM. Druhého dne se trošku umoudřilo počasí, takže se bylo možné i vykoupat v jezeře. Po osvěžení nezbylo než pobalit batohy, rozloučit se, vyfotografovat a poznamenat si adresu, na kterou zašleme snímky a shánět dopravní prostředek dál. Nakonec jsme usmlouvali taxi na 80 Som (původní nabídka 300 Som), který nás odvezl do nedaleké vsi Korumdu, odkud jsme začali stoupat údolím řeky Kum Bel´ ke stejnojmennému průsmyku ve výši 3.600 m.n.m. Cesta pozvolnou chůzí trvala necelé tři dny a počasí bylo všelijaké, ale pohledy na jezero a bílé štíty na jeho jižním břehu jsou nezapomenutelné!
Z průsmyku Kum Bel´ jsme sestoupili do údolí Čong Ak Suu a s jedním noclehem se dostali zpět ke břehu jezera. Dolina Čong Ak Suu je krásná a monumentální, avšak čím více se přibližuje k jezeru, tím je zde více turistů, a to zejména rusky mluvících, což s sebou přináší mnohé nepříjemné následky... :o/ Na konci této doliny se nachází ves Grigorjevka, kde jsme neváhali a využili místní krčmu i plácek k přespání. Další den opět nezbylo, něž smlouvat o cenu za nějaké auto až do Karakolu, což je poměrně velké město v celém východním Kyrgyzstánu a zároveň i jakýsi výchozí bod pro turisty. Taxikáři chtěli 400 - 600 Som, ale nakonec jsme "stopli" žigulíka za 300 Som. V Karakolu je jedna vyhlášená restaurace jménem Zarina, kde je na místní poměry velký výběr dobrých jídel. Neváhali jsme s návštěvou a pochutnali si na specialitě jménem Kurdak. Krom pohostinství zde stojí ještě za vidění dřevěnýruský pravoslavný kostel sv. Trojice z roku 1895. Vzhledem k blížícímu se večeru opět nezbylo než sehnat odvoz dál do doliny Jeti Öghüz. Opět se poštěstilo sehnat ne oficiální taxi, takže jízda v pěkné audině vyšla na 250 SOM a my mohli klidně povečeřet v malém domku přímo pod známými skalními útvary "Puklé srdce" a "Sedm býků", kde jsme zároveň i strávili noc.

Od Sedmi býků jsme vyrazili 14.7. údolím Květů do údolí zvané Teleti a následující ráno i na stejnojmenný průsmyk ve výšce 3.759 m.n.m., ze kterého bylo nutno sestoupit do Karakolského údolí, přespat a také zaplatit poplatek za vstup do národního parku (asi 1.000 Som!) a poté začít stoupat k jezeru Ala Köl. Tento výstup byl dosti náročný a to i z důvodu, že nám moc nepřálo počasí. Jezera jsme pro to dosáhli až 17.7. dopoledne, ale to stále ještě nebyl cíl. Ten den jsme museli přejít i průsmyk Ala Köl ve výši 3.860 m.n.m. a dostat se co nejníže. Výstup do nejvyššího bodu byl sice namáhavý, ale stále to nebylo nic proti sestupu do Arašanského údolí, který vedl jemným a jílovitým, částečně zasněženým suťovým polem. To vše jsme absolvovali ve vánici či děšti. Odměna nás čekala až následující den, kdy jsme již za pěkné modré oblohy několik hodin relaxovali v termálních lázních Altyn Arashan. Relax v horké vodě byl sice po té vysokohorské anabázi více než příjemný, ale díky našemu lenošení nám ujelo jediné auto zpět ke jezeru Issyk Köl. Vydali jsme se pěšky přemýšleje, jak těch asi 25 km za odpoledne ujdeme, ale naštěstí jel ještě jakýsi muž s malým UAZem a ten nás po několika ušlých kilometrech nabral. No myslel jsem, že takové jízdní podmínky, jaké bylo možné vidět v Mongolsku se nemohou naskytnout už nikde na světě. Terénem, jakým jsme jeli by v Čechách neprojel ani tank... Nicméně vozítko bez větších problémů dohupsalo do Karakolu a my si mohli opět dopřát prima kurdak a mnohé jiné v naší oblíbené restauraci.
Vše však má svůj čas a tak po dobrém jídle i pití bylo opět nutno se dát na cestu. Již jsme směřovali zpět k Biškeku, ale tentokráte jsme chtěli zvolit jižní pobřeží jezera. Vyšlo to opravdu o chlup. Dočetl jsem se cosi o jakémsi karavenseraji ze 12. století u města Kaji Say. Nikdo ale o ničem nevěděl a hlavně nejel žádný spoj tímto směrem (nabídky na taxi za 2.000 Som jsme ignorovali). Čekali jsme až do večera až jela jakási noční maršrutka do Biškeku (valná většina jich jezdí pouze po severním břehu!!!) a na místě, respektive kdesi na pláži u jezera několik kilometrů před Kaji Say, jsme byli kolem jedenácté v noci, za temno temné tmy. Nicméně ihned se nás ujal muž s dotazem, do jakého jedem sanatoria (cosi se nacházelo na kopci nad silnicí) a když jsme odpověděli, že si chceme pouze postavit stan, tak nám hned nabídl místečko vedle své jurty. Než jsme k němu těch pět metrů došli, tak se to změnilo na pozvání do jejich jurty, kam nám paní přinesla milé pohoštění a celý zbývající večer jsme nad místním čajem s Temirchánem diskutovali o Kyrgyzstánu, jeho historii i současnosti, tradicích a tak podobně. Ráno nás probudilo slunce a zjistili jsme, že ležíme přímo na písečné pláži jezera a celé dopoledne jsme věnovali plavání v průzračně čisté vodě, jejíž hladina je o fous výše, než naše Sněžka :o) Bez oběda nebylo možné od Temirchána odejít, no ale odpoledne jsme již potřebovali jet, tak nám zastavil maršrutu a domluvil cenu 250 Som / os do Biškeku. Vystoupili jsme ale znovu v Tokmaku a jeli se ještě jednou za krásného počasí podívat na věž Burana. Do metropole jsme dojeli taxíkem za 100 Somů. Zde jsem urychleně vyzvedl pas z kazašské ambasády (žádal jsem o tranzitní víza – bez problémů, chtěli pouze víza cílového státu (UZB) a vlakovou jízdenku, stálo to 25 USD) a pak už jsme jen třídili myšlenky nad místním pivem a teplým šampaňskoe kyrgyzskoe igristoe v zahradních restauracích. Následující noc jsme opět strávili v hotelu Kojša a druhý den se ještě stihlo muzeum Frunze s jeho rodným domkem a poté už nezbylo, než se rozloučit, dojet na autobusové nádraží, odkud jsem, opět sám, odjel busíkem za 180 Som do kazašského města Taraz.

Cesta na kazašskou hranici trvala několik hodin, což bylo v rozpálené a narvané maršrutce dost vyčerpávající, a přechod byl vcelku bez problémů (na místní poměry - opět nás vyhnali z auta, prošli jsme frontou, resp. spíš děsnou melou a strkačkou před budkami celníků a po vkročení do Kazachstánu už nás čekala maršruta) a po chvíli už jsme byli v Taraz. Zde toho až tak moc není, tak jsem se porozhlédl po městě a šel na vlak. Přes noc jsem dojel do města Turkestán, což je místo s nejzajímavější historickou architekturou a zároveň duchovní centrum země. Nachází se zde mauzoleum Yasaui, které je za vydatné pomoci UNESCO restaurováno.
Následující den brzy ráno jsem opět sedl na vlak z Ruska a vyrazil směr Taškent, Uzbekistán. V těchto končinách zřejmě platí, že čím jedete víc na jih, tím jede do exotičtějších a nebezpečnějších krajů. Divy se začaly dít už ve vlaku, a to například když přišel muž v civilu (prý kazašský milicionář) a žádal si pasy. Jeden uzbecký mladík stále se zřejmě nepostavil a dál hrál karty, za což si vysloužil několik kopanců do krku a hlavy. Urychleně na to mu pas předložil. No pak šel ke mě, tak jsem také pasport urychleně vytáhl, ale jak viděl cizí dokument, tak se jen usmál, prohodil „Čekoslovakia – dobro požalovať" a šel dál. Za chvíli jsme dojeli na hranice, kde zas nastal problém s tím, že tam cizince asi často nevítají a potřebovali mi dát razítko do pasu, ale zjistili, že ho nemají. Po chvíli přišel velitel hraničního přechodu a požádal mě, abych následoval jistého vojáka na jejich ústředí, kde mě stále ujišťovali, že jsem jejich host. Po hodině mi cosi vrazili do pasu a vlak mohl pokračovat do Taškentu.