Moje cesta na Sibiř, až do dalekého Krasnojarsku v Ruské federaci, začala v neděli 18. února 2007 v Hradci Králové, respektive v Pardubicích na hlavním nádraží. Zvolil jsem mírně netradiční způsob cesty, a to vlakem č. 107 do Varšavy, kde jsem strávil zhruba pět hodin. Poté jsem jel nočním rychlíkem do Minsku, kde jsem pobyl jeden den a opět na noc jsem pokračoval do Moskvy. Zde jsem stihl navštívit tak akorát užší centrum metropole a dům architekta Melnikova. Odpoledne jsem odjel na letiště Šeremetěvo 1 a odletěl noční linkou, krásným TU 154, do Krasnojarsku, kam jsem přijel 21. února v 5:40 ráno.

   ● Minsk

Do Běloruska jsem z Varšavy vyrazil ve 23:35 rychlíkem "expres Moskva", který spojuje německou a ruskou metropoli. Byl to jediný spoj, na který mi v Čechách byli schopni prodat jízdenku včetně rezervace. (Jízdenky, respektive rezervace, na vlaky do zemí bývalého SSSR se v ČR shání velmi problematicky [s výjimkou přímého vlaku z Prahy do Moskvy a snad i Kyjeva] prakticky je možné sehnat místenky pouze na mezinárodní vlaky a to jenom na některé, přičemž cestovat bez místenky je téměř nemožné a sehnat je na místě může být vzhledem k obsazenosti spojů někdy problém) Cesta do hlavního města poslední diktatury v Evropě byla dobrá (tedy pokud lze za dobré považovat noc ve starém přetopeném běloruském vlaku s celní kontrolou a výměnou podvozků na nejstřeženější evropské hranici někdy ve 4 ráno...) a do Minsku jsme dorazili poměrně na čas. Jedinou drobnou komplikací bylo zapomenutí vyplnění a odevzdání celní deklarace, bez čehož by vás do Běloruska vůbec neměli pustit (ukázalo se, že deklarace je úplně k ničemu) a taky to, že imigrační karu !!! jsem vyplnil pouze pro transit Běloruskem netuše, že mezi touto zemí a Ruskem už nebude hraniční kontrola. Tudíž jsem v současnosti bez platné imigrační karty. Jaké budou důsledky se uvidí až zas na nějakých hranicích. Budu informovat. Snad...

Po příjezdu do Minsku jsem jako první šel obstarat místenku do Moskvy (dvouměsíční otevřenou jízdenku jsem měl již z Prahy a o místenkách viz. výše). Naštěstí tentokrát problém nebyl a mohl jsem si i vybrat na který vlak. Zvolil jsem český rychlík "Vltava", který je pro příjezd do Moskvy nejlepší (přijíždí ráno do Moskvy). Poté už jen stačilo najít úschovnu a vyrazit do centra. Jelikož Minsk znám poměrně dobře, šel jsem se podívat na konkrétní místa a stavby, do muzea a Národní galerie.
Jako první jsem zašel na Náměstí Nezávislosti, kde je palác vlády od arch. Landgbarda z let 1930 - 34, kostel sv. Simona a Eleny z let 1908 - 10 a mnohé jiné stavby. Na náměstí nezávislosti se také nachází nové přepychové nákupní centrum "Stolica", které bylo dokončeno v roce 2006. Jedná se o podzemní třípodlažní galerii s centrální dvoranou a pasáží, kde je množství obchodů, obchůdků a kaváren. Neurazí ani procházka po hlavním prospektu Nezávislosti, na němž se nachází hlavní městská vybavenost, až na Říjnové náměstí s monumentálním Palácem republiky, před nímž je v zimě zřízeno kluziště. Přes torzo historického jádra, kde za zmínku stojí rekonstruovaná radnice a katedrální kostel sv. Ducha z první poloviny 17. st., je možné dojít na náměstí 8. října a prospekt Vítězů, ke Dvorci sportu od arch. Filimonova a Malyševa z roku 1966 a odsud na Troické předměstí, což je jediná komplexněji rekonstruovaná část města.

Po obhlédnutí těchto tradičních městských památek a dobrém obídku jsem zašel do Národního muzea historie a kultury Běloruska, kde jsou tradiční exponáty. Poté jsem navštívil Národní umělecké muzeum republiky Bělorusko, která je o poznání kvalitnější a exotičtější, nežli předchozí muzeum. V první řadě jsou zde k vidění klasické budovatelské kousky :o) jako např. "Zpět na rodném kolchozu" od Kudreviče, "Říjnové ráno 1917" od Voronova, "Úderník" od Krugera, "Minsk 3. 7. 1944" od Volkova nebo "Řeč stachanovců" od Zdanovské. Zadruhé je velmi zajímavá budova galerie sama o sobě. Starší část je klasické sovětské muzeum, ale novější část je obstojným postrmoderním dílem s centrální dvoranou se skleněnou střechou a bočními výstavními sály, které jsou s ústředním sálem opticky propojeny.

Národní galerie zavírá v 19 hodin (opouštěl jsem ji jako poslední) a vlak do Moskvy mi jel ve 20:52. Udělal jsem si tedy ještě procházku po večerním Minsku a pár fotografií (čímž jsem upoutal pozornost milice, ale poté co zjistili, že jsem z České republiky, mi zdvořile řekli, že se fotografovat může - fotil jsem zrovna Palác republiky) No a pak jsem už uháněl na nádraží a posléze do Moskvy.

Ještě několik informací k cenám. V Bělorusku je poměrně levně, ale stále se tu objevuje nešvar dvojích cen - pro místní a cizince. Takže pokud chcete ušetřit ještě více, vyplatí se nesmlouvat o studentské slevy apod. (kde poznají, že jste cizinec) ale rusky si říci o normální lístek. Např. vstupné pro cizince do Národní galerie cca 16.000 BYR, pro místní jsem platil asi 2.500BYR, do Národního muzea jsem platil cizineckou taxu, a to 7.000 BYR, jízdenka na metro stojí 300 BYR, čaj ve vlaku 250 BYR, v centru se najíte za 10.000 - 15.000 BYR. Kurz k české koruně toho času byl cca 100 BYR = 1 CZK, k euru 1 EUR = 2.770 BYR.

   ● Moskva

Ve 20:52 vyrážím rychlíkem Vltava do Moskvy. Těšil jsem se na poslední kontakt s ČR - na české vagóny, ale byl jsem přiřazen do ruské části vlaku... :o) Nicméně komfort byl klasický ruský, tj. dobrý. Hodně vytopené kupé se čtyřmi lůžky, samovar na chodbě a tak podobně. Jediným překvapením na cestě bylo to, že na bělorusko-ruské hranici není pohraniční kontrola, což je na jednu stranu pozitivní, avšak pouze tehdy, pokud to víte a imigrační kartu na polsko-běloruské hranici vyplníte nejen na pobyt v Bělorusku, ale i v Rusku...
Do Moskvy, na Běloruské nádraží, vlak doráží na čas. Ještě před příjezdem dostáváme vydatnou snídani (housky, salám, sýr, máslo, jogurt, voda...), která je v ceně jízdenky (resp. teda asi rezervace). Při pohledu z okna zevnitř omrzlého je jasné, že bude zima. Byla. Po vystoupení jsem se pokusil najít úschovnu zavazadel a vyrazil do centra směrem k Rudému náměstí.

Rozhodl jsem se jít pěšky po Tverské ulici, což se vzhledem k velikosti tohoto města ukázalo jako chyba. Asi po půl hodině jsem nepohrdl Majakovskou stanicí metra a ke Kremlu jsem dojel. Bylo ještě hodně brzy a vše bylo zavřené, takže jsem se prošel po Rudém náměstí (respektive po jeho okraji, jelikož samotné náměstí je uzavřené a tento zákaz bezpečnostní složky striktně dodržují), po Velkém moskevském mostě a po nábřeží. Posléze jsem navštívil mauzoleum, což je zajímavý zážitek. Před vstupem (do prostoru Rudého náměstí) je nutné vše (tašky, notebook, fotoaparát, mobil...) nechat v úschovně a poté se podrobit bezpečnostní prohlídce, která se příliš neliší od prohlídek na běžném evropském letišti. Posléze je možné vejít, přičemž se musíte chovat uctivě, nesmíte mít na hlavě čepici ani ruce v kapsách. Prostě jsou zde zkombinovaná pravidla, která platí na letištích, ve Vatikánu, či při návštěvě britských korunovačních klenotů... :o)
Po uvidění Lenina a krátkém obídku v Mc Donaldu (který je hned naproti...) jsem vyrazil do Kremlu. Bezpečnostní předpisy jsou obdobné, ale jelikož nebyla turistická sezona, tak se alespoň netvořily fronty. Vstupné stálo 120 rublů a v ceně byl vstup na "Chrámové náměstí", do jednotlivých chrámů, muzea a do "Zbrojnice". Vstupné není drahé (měl jsem jakousi slevu pro ruské studenty), ale zaujalo mě, že mi odmítli vrátit na pětisetrublovku. Rozměnit nebylo kde, ale platební kartu vzali bez problémů. V Kremlu jsem strávil prakticky celý den, ale zato jsem si stihl prohlédnout vše. Jelikož se už nedostávalo času, dojel jsem metrem na stanici Smolenskaja a vyběhl na Arbat. Nedaleko odsud je dům architekta Melnikova z roku 1927, velmi zajímavá památka moderní architektury. Bohužel dům sám o sobě slavnou stavbu moc nepřipomíná, o jeho významu se náhodný kolemjdoucí dozví pouze z cedule. Pro ilustraci publikuji pár fotografií z tohoto památníku.

Následně už nezbyl čas na nic jiného, něž sednout na metro, na Běloruském nádraží vyzvednou batoh a dojet na konečnou stanici (Rečnoj vokzal), odkud snad mají jezdit autobusy na letiště Šeremetěvo. Měl jsem štěstí - jezdí! Hned po příjezdu nějaký jel, a přímo na "jedničku". Ani ne po hodině cesty jsem vystoupil přímo před terminálem. Ihned po vstupu do haly následovala bezpečnostní prohlídka. Vzhledem k tomu, že letadlo mělo letělo asi za dvě a půl hodiny a prostoru v hale nebylo mnoho, chtěl jsem se jít odbavit. Systém v Moskvě na letišti funguje tak, že nejprve je bezpečnostní prohlídka (druhá - první je ihned po vstupu do haly) a teprve poté vlastní odbavení u té které přepážky. Když jsem vystál frontu na druhou bezpečnostní, tak se úřednici zdálo, že jdu ještě moc brzy, ať prý dostavím za dvacet minut, což vzhledem k délce fronty znamenalo jít si stoupnout rovnou na konec. Podruhé už tato procedura proběhla normálně a samotný check in také. Stále jsem měl hodně času, tak jsem myslel, že si na chvíli sednu v hale či nějaké kavárně a odpočinu. To se ukázalo jako nemožně, jelikož prostoru zde bylo asi jako jako na Košickém letišti, avšak lidí o něco více...
Naštěstí se po chvíli nastupovalo do letadla, respektive spíš do busu, který nás odvezl k "tučku". Letadlo typu Tu 154 vypadalo poměrně zachovale, jen je zde oproti jiným aerům málo místa na nohy, což vzhledem k pětihodinovému letu bylo znát. Zato jídlo bylo výborné - rybička s oblohou, chleba se sýrem, houska s máslem, salát s uzeným sýrem a ruským vejcem, česneková omáčka, káva a sušenka... Jenom víno jsem si musel zaplatit - alkohol se na palubách ruských letadel platí, což je možná s přihlédnutím k povaze místních cestujících dobře. V Krasnojarsku jsme přistáli v 5:40 místního času a hned u výstupu z letištního areálu mě čekala Galina Chernivskaya ze SibGAU, která by nás měla mít na starosti po celý pobyt v Rusku.
Za zmínku stojí i obřad vyzvednutí zavazadel. Do letištní haly, či něčeho tomu alespoň trošku podobného, jsem se nedostal (netvrdím, že tu není...) a přímo z autobusu, který nás odvezl od letadla jsem vyšel ven z letiště. Teprve poté se jde do jakési plechové boudy s jedním pásem, kde po chvíli vyjely zavazadla. Následovala ještě kontrola toho, že ukořistěný kufr je skutečně váš a pak už jsem byl naložen do služebního žigulíku a následovala asi hodinová jízda do města. Nutno připomenout, že nás ani jednou nestavěla milice, což je vzhledem ke stylu jízdy řidiče s podivem. V Krasnojarsku ještě následovalo cosi jako zorientování se po městě (nechtěné), protože Galina měla špatnou adresu kolejí. Nicméně po hodině divoké jízdy a pár telefonátech jsme našli onen vytoužený prospekt Svobodnyj 76 i kolej č. 3, čímž skončila moje několikadenní cesta do školy.

Život v milionovém městě na střední Sibiři může být pro středoevropana nezvyklého poměrů mírně překvapující. Což ovšem neznamená, že zde nic nefunguje, nedá se nic sehnat, případně zde není bezpečno. Naopak. Přesto bych zde chtěl uvést pár řádků pro ty, kteří se sem chystají, ať už na kratší či delší dobu, případně pro ty, které to prostě pouze zajímá. Pravděpodobně nejdůležitější věci, se kterými se potýkáme takřka denně a více či méně se liší od standardu na nějž jsme zvyklí v Čechách, jsou bydlení, nakupování a doprava po městě i doprava dálková či mezinárodní. Proto se následující článek pokusím dělit z hlediska těchto aspektů. Závěrem bych chtěl popsat naše každodenní zážitky, a to jak trávíme volný čas.

   ● Nakupování

Nakupovat potraviny je zde v zásadě možno několika způsoby, respektive v několika typech obchodů. Jeden malý obchůdek máme přímo na koleji, kde je možné koupit chleba a jiné pečivo, sýr, nějaké pití, pirožky, které vám zde i ohřejí... Jako druhou možnost využíváme dva malé obchůdky na autobusové zastávce před kolejema, kde mají o něco širší sortiment než na kolejích. Dá se tu také pořídit např. sešit, CD i tu kopírují. Občas nakoupíme v supermarketu, kterých jsme zatím moc neobjevili, ale jsou tu a sortiment nabízeného zboží je obdobný jako v České republice. Poslední možností je nakupování na trhu, kde seženete takřka vše, ale nejlepší je zde nakupovat ovoce a zeleninu, ryby a tak podobně.
Ceny tu jsou obdobné jako u nás, ale spíše vyšší. Dá se nakoupit i levněji, ale kvalita zboží pak rozhodně nedosahuje kvality českého standardu. Neplatí tu pravidlo, že supermarket je levnější než malý obchůdek ani že větší balení je levnější než stejné množství výrobku v menších baleních. Jediným pravidlem je to, že nejlevnější je nakupování na trhu či na ulici. Zařízení typu naší menzy jsem v Krasnojarsku nenašel, respektive nehledal. Studentská jídelna by zde být měla, ale z doslechu nevalné kvality i kvantity. Jídlo v restauraci jsem mnohokrát nezkoušel, ale pro celé Rusko platí, že i když bude dobré, bude drahé a bude ho málo. Částečně to platí i pro rychlé občerstvení, kterého je všude také dost. Zorientujete se sami, ale rada na začátek: nedávejte si hamburger – je to v igelitu zabalená prefabrikovaná věc, kterou vám u stánku pouze ohřejí. Jíst se to nedá… Jelikož jsem občas pracoval dlouho, sháněl jsem se po energetických nápojích – RedBull koupíte draze, ale je zde místní nápoj zelené barvy Flash, jenž je prodáván za přijatelnou cenu v litrovém balení (však jsou v okolí Krasnojarsku dvě tajná města s jaderným výzkumem :o)

   ● Místní doprava

Doprava po městě je často adrenalinový zážitek, ale po měsíci pobytu si už trošku zvykáme.Krasnojarsk nemá metro, což je zřetelně patrné na povrchu. A dílo zkázy dokončuje fakt, že zde není ani žádný efektivní automobilový obchvat. Tudíž prakticky veškerá tranzitní i místní automobilová doprava projíždí centrem, jedním směrem po Marxa, druhým po Lenina a prospekt Mira uprostřed je tak něco mezi. Ulice Karla Marxe a Lenina podélně protínají historické centrum a jsou hlavními dopravními tepnami, jak pro IAD, tak pro MHD. Je na nich 3 - 5 jízdních pruhů (malování vozovek zde neexistuje), které jsou bohatě využity (jistě si dovedete představit, jak snadno se přecházejí - přednost chodců v Rusku přirozeně taky neexistuje). Kromě automobilů se zde tísní velké množství autobusů, trolejbusů a mikrobusů.
MHD je v zemích bývalého SSSR opravdu unikátní záležitost. V Krasnojarsku jezdí tramvaje (které však efektivně fungují pouze na pravém břehu - tj. ne v centru a ještě jsem jimi nejel), trolejbusy, autobusy a mikrobusy. Z nepochopitelných důvodů je nejvíce mikrobusů, kterými bohužel jezdí nejvíce lidí. Výsledný efekt je katastrofální. Tyto (často historické) stroje jsou přeplněny tak, že se často nedostanete ani ke dveřím, které jsou ve stroji sice dvoje, ale k výstupu fungují jen jedny - přední, a to z důvodů, že u nich sedí konduktor, který vybírá jízdné. Vzhledem k přecpanosti krasnojarských ulic není výjimkou, že cestujeme hodinu, což prý ještě není tak moc... Problémem je i dosti značná nevychovanost ruských spolucestujících, kteří se neobtěžují s žádným slůvkem slůvkem, když se pohybují po voze a prostě jdou. To platí i pro konduktora, když chodí a vybírá jízdné (zpravidla jen u velkých autobusů). Styl jízdy řidičů všech strojů MHD je taky dosti odlišný od našeho (naše křehké autobusy by to asi nevydržely). Když se rozjíždí, tak je dobrým zvykem sešlápnout plyn až "na zem", což vzhledem k vrstvě ledu pokrývající vozovku způsobí zajímavý efekt, když se brzdí, zpravidla se také nejprve sešlápne plyn a pak až brzda. Když se řadí, tak tak, aby to slyšeli všichni cestující a nejlépe i ostatní účastníci silničního provozu. Vybírání zatáček je také legrace a hojně se používá klaksonu, hlavně v zastávkách, kde se autobusy dohánějí, předjíždějí a tak podobně (no nedivte se, když pokuta za překročení rychlosti o 20km/h je 50 rublů, pak 100 rublů...)
Podobný styl jízdy mají i řidiči větších autobusů i trolejbusů (s výjimkou, že ani v Rusku ještě nevyřešili problém vzájemného předjíždění trolejbusů), ale přesto je cestování těmito stroji mnohem pohodlnější. Obvykle zde konduktor prochází busem a vybírá jízdné, takže se u výstupu nemusíte drát až k předním dveřím (jsou zde jedny prostřední), je zde více místa a autobusy jsou modernější. Většinou se jedná o vyřazené německé či korejské dopravní prostředky, což prozrazují nápisy na nich, či ještě někdy i reklamy uvnitř...:o) V autobusech je také občas umístěna plochá obrazovka, kde promítají videoklipy a už jsme tu viděli i několikaminutový šot propagující ruskou armádu... Jízdné stojí 8 rublů (výjimečně 6 rublů), a to ať jedete kam jedete. Tudíž zaplatíte 8 rublů i za jednu zastávku, ale když máte štěstí (resp. teda spíš smůlu), tak se za tuto cenu můžete vozit třeba dvě hodiny... :o) Permanentky tu neexistují a taxi jsou v Rusku všeobecně drahé (po Krasnojarsku 300 - 500 rublů).

   ● Dálková doprava ... lodí

V Rusku je podstatě možné cestovat všemi možnými způsoby. V Krasnojarsku je říční přístav, odkud v letních měsících vyplouvají lodě do nedalekého Divnogorsku, ale i k několik dní vzdálenému pobřeží Severního ledového oceánu. Sám bych někdy tento výlet rád podnikl, ale při tomto studijním pobytu to bylo vyloučené jak z finančních, tak hlavně z časových důvodů. Jednosměrná jízdenka stojí něco okolo 5.000 RUB a loď pluje asi pět dní (v letní sezóně, tj. asi od konce května). Výlet raketou do Divnogorsku stojí 120 RUB a je o poznání dostupnější :o) Lodí je také možné se pohybovat po jezeře Bajkal a z něho vytékající řece Angaře. V Listvjance si je možné objednat rozmanité turistické výletní plavby, a nebo sednout na jednu z několika linek, například do Irkutsku (denně krom pondělka), Severobajkalsku (1x týdně) či na ostrov Olchon (2x týdně) - lodě plují pouze v létě.

   ● Dálková doprava ... letadlem

Letadlo je k cestování taktéž možné použít. Krasnojarsk má letiště s místními i mezinárodními lety, ale osobně jsem jej využil pouze při příletu z Moskvy. Z mezinárodních letů možno například zmínit pravidelnou linku do Taškentu, kterou provozují Uzbecké aerolinie, které zde mají i zastoupení. Odlišnosti oproti evropským zvyklostem zde jsou především ve vydávání zavazadel. Poté, co si jej vyzvednete vás bude čekat ještě jedna kontrola u východu, která si odtrhne zavazadlový lístek z vaší letenky a překontroluje, zdali je zavazadlo skutečně vaše. U mnohých letišť nečekejte zavazadlové pásy, ale pouze jakási výdejní okýnka u kterých je vždy patřičná mela. Ve střední Asii jsem se setkal i s tím, že nás vyhnali za bránu letiště a po chvíli přivezly kufry a naházeli je mezi lidi (kontrola vlastnictví ale proběhla také...)

   ● Dálková doprava ... vlakem

Ruským fenomenálním dopravním prostředkem je vlak. Kdo jím necestoval, nebyl v Rusku. Samotné cestování tímto dopravním prostředkem se v mnohém liší od cestování u nás a v Evropě, ale je v mnohém podobné v systému železniční dopravy ve státech bývalého SSSR. Prvním důležitým krokem je získání informace, kdy požadovaný spoj jede. K tomuto účelu slouží informační kancelář, kde vám to poměrně ochotně sdělí i včetně ceny jízdenky. Stejnou informaci získáte i u moderních informačních počítačů s dotykovým displejem umístěným v nádražní hale. Zde je k dispozici informace kdy vlak jede, kolik stojí jízdenka do jednotlivých tříd a snad i kolik je ještě volných místenek. POZOR: v Rusku resp. bývalém Sovětském svazu moc (vůbec) nefunguje systém přestupů. To znamená, že vám nikdo neřekne, že je možné cestovat z bodu A do bodu C s přestupem v bodě B. Informace se podávají vždy na přímý spoj a vy sami si musíte zjistit, kde a jak přestoupit.
Druhým a stěžejním problémem je zakoupení jízdního dokladu. Na to, že přijdete k pokladně a koupíte si lístek tam a tam, zapomeňte. Vzhledem k tomu, že pro drtivou většinu Rusů je vlak jediným dostupným dopravním prostředkem, bývá na nádražích dosti těsno. Když se dostanete k pokladně a sdělíte kam chcete, budete vyzváni k předložení cestovního pasu (na Ukrajině jsem se setkal s tím, že požadovali originál všech cestujících, ale zde postačila i kopie) a zaplacení (v hotovosti samozřejmě!:o) Cena jízdenky je kalkulována pro mě dosud záhadným způsobem. Hlavní cenu určuje vozová třída, následně se platí jakýsi manipulační poplatek, někdy účtují i ložní prádlo a ještě „povinné pojištění“, které jsme však platili jen někdy…
Pokud se vám jízdenku podaří zakoupit, zvítězili jste. Ono to zde totiž tak samozřejmé není, z jednoho prostého důvodu: vlaky jsou většinou plné k prasknutí (hlavně v letních měsících) a víc lidí, než je lehátek prostě cestovat nesmí. Proto doporučuji si jízdenku koupit tak dopředu, jak je to jen možné (s uplacením průvodčího jsem se setkal na Ukrajině, ale nespoléhal bych na to!!) V SSSR* připadají v úvahu dvě možnosti: 1. pokud vyjíždíte ze stanice, ze které je vlak vypraven, je možné si jízdenku, resp. místenku, zakoupit 40 dní dopředu 2. pokud jedete ze stanice, kterou vlak projíždí. Pak se jedná o tzv. projižajščij poezd a lístek si můžete koupit tři dny dopředu (pokud je ještě ve vlaku místo).
Co se vozových tříd týče, v zásadě je možné cestovat dvěmi. V kupé a na plackartě. Kupé jsou pohodlná ruská čtyřmístná uzamykatelná kupé, plackarta je zase více exotická a rozhodně doporučuji zkusit. Jedná se o otevřený vagón, ve kterém jsou naskládaná lůžka. Sice to tam trošku smrdí, ale rozhodně není nouze o navázání kontaktů, uspořádání družby s vojáky a tak podobně. Domnívám se, že obavy o bezpečnost v těchto vagónech jsou zbytečné a o pohodlí pasažérů je postaráno. V každém vagónu je samovar se vždy horkou vodou, k dispozici je i chladná pitná voda a možnost zakoupení čaje i jiných nápojů a drobných potravin u průvodčího. Větší množství potravin může nakoupit ve stanici či o procházejících obchodníků. Lůžkoviny rozděluje průvodčí a platí se přímo jemu paušální částka od 50 do 80 rublů (pokud to již není zahrnuto v jízdence). WC v každém vagónu je samozřejmostí, ale pozor na tzv. sanitární zóny, což jsou časy, kdy se WC uzamyká – vždy ve stanici a většinou i půl hodiny před a po stanici (ve více urbanizovaných lokalitách můžete mít problém…).
Krom vlaku je možné cestovat i autobusem. To doporučuji pouze do míst, kam vlak nejede a letadlo neletí. Krasnojarsk má velké autobusové nádraží, odkud vyrážejí linky do bližších i vzdálenějších destinací. O informacích a prodeji jízdenek platí podobná pravidla jako u vlaků, akorát že na informacích (telefonní sluchátko na sloupu uprostřed haly) už nebyli tak ochotní. Jízdenky se prodávají také nepřestupní a informace o odjezdech z jiného města se neposkytují. S jednou výjimkou a to linkou z Abakanu do Kyzylu – na ní jsem si mohl koupit jízdenku už v Krasnojarsku.

   ● Dálková doprava ... autobusem

Krom vlaku je možné cestovat i autobusem. To ale doporučuji pouze do míst, kam vlak nejede, loď nepluje a letadlo neletí. Krasnojarsk má velké autobusové nádraží, odkud vyrážejí linky do bližších i vzdálenějších destinací. O informacích a prodeji jízdenek platí podobná pravidla jako u vlaků, akorát že na informacích (telefonní sluchátko na sloupu uprostřed haly) už nebyli tak ochotní. Jízdenky se prodávají také nepřestupní a informace o odjezdech z jiného města se neposkytují. S jednou výjimkou a to linkou z Abakanu do Kyzylu – na ní jsem si mohl koupit jízdenku už v Krasnojarsku. V Rusku i v dalších zemích regionu se vždy platí za zavazadlo, většinou ve výši zhruba 10% z jízdného.

Vzhledem k tomu, že naše výprava čítající pět studentů ČVUT dorazila do Krasnojarsku především za účelem studií, je kontakt s místními studenty, profesory a různými zdejšími fakultami i univerzitami každodenní realitou. Veškeré záležitosti ohledně našeho pobytu a studií zajišťuje Сибирский государственный аэрокосмический университет имени академика М. Ф. Решетнева (Siberian State Aerospace University), která je zároveň naší zvoucí univerzitou. Přesto však na této univerzitě máme prakticky pouze výuku ruštiny. Čtyři z nás studujeme na Sibiřské Státní Architektonické Akademii - КрасГАСА a pátý kolega navštěvuje Krasnojarskou Státní Technickou Univerzitu - КГТУ. V této pasáži bych chtěl vystihnout to, jak se českým studentům studuje na daleké Sibiři. Pokusím se zde vylíčit vlastní poznatky, zážitky a zkušenosti, jenž rozdělím do dvou etap. V první uvedu to, jaké máme předměty, jak se k nám chovají pedagogové - prostě jak se studuje a ve druhé části bych rád popsal zdejší školské stavby z hlediska stavebního, což jak zjišťuji také není zanedbatelné :o)

   ● Jak a co studujeme ...

Na prvním místě všeho je nutno zmínit vstřícnost a nesmírnou ochotu místních lidí, a to jak ze studijních oddělení, tak některých studentů, kteří se o nás starají, která se projevila ihned po mém "převzetí" na letišti a odvezení na koleje. Po příjezdu a poměrně únavné třídenní cestě jsem se trošku vyspal a hned odpoledne mě čekali na zahraničním oddělení SibSAU (Сибирский государственый аэрокосмический университет имени академика М. Ф. Решетнева), kde se řešily formality - tj. přihlášení, propustky na univerzity apod. Vlastní rozvrh však bylo nutno konzultovat s pedagogy přímo na КрасГАСА, kde se brzy ukázalo, že nikdo moc nikam nespěchá. Ještě měsíc po příjezdu nemám rozvrh kompletní... Seznam vypisovaných předmětů jsme měli k dispozici již před odjezdem v České republice. Vybral jsem si tedy šest pro mne velmi zajímavých předmětů, avšak posléze se ukázalo, že zdaleka ne všechny se v tomto semestru vypisují. Ale opět se projevila veliká vstřícnost a předměty, jež nebyly vypsány udělaly pouze pro nás. Po měsíci řešení předmětů vypadá rozvrh následovně:
1. Архитектурное проектирование, což je ekvivalent našich ateliérů, respektive semestrálního projektu. Vedoucím projektu je docent Александер Василевич Слабуха, jenž je expertem na rekonstrukce a revitalizace městské zástavby. Pro svoji úlohu jsem si mohl vybrat ze dvou zadání. V obou případech šlo o revitalizaci přibližně jednoho městského bloku. Vybral jsem si "kvartál" přímo v centru města, z jedné strany ohraničený městskou tepnou ул. Карла Маркса a hlavním náměstím Площадь Революции. V tomto bloku se nachází katedrála, resp. pseudogotický kostel ze začátku 20. st. od architekta Sokolevského, dřevěná historická zástavba, ale i "chruščovka" a devítipodlažní domy. Ateliéry se zdají být alfou omegou zdejších studií. Projekt nevypadá složitější než na ČVUT, ale přeci jen popisování různých analýz a návrhů v ruštině zabere víc času.
2. Реконструкция городской застройки (rekonstrukce a revitalizace městské zástavby) je předmět, který se bude vzájemně doplňovat s ateliéry. Na první lekci se braly především dopravní vztahy velkých měst, zejm. Moskvy, Tokia, New Yorku, Varšavy ... a přestavba městských tepen. Překvapí, že jsme se učili o odstraňování zeleně a rozšiřování a zprůjezdnění městských průtahů... No uvidíme. Na druhé hodině se braly transporty... Zpočátku to vypadalo dost nevinně, něco málo o silnicích, metru - převážně v USA a Moskvě, zmínka o systému P+R... Ale ze začínajícího spánku mě probralo to, jak je možné například rozšířit silnici - transportem domů... Následovala hodinová přednáška o transportech domů, jejich otáčení o metodice odtržení od základů, podchycení na systém ocelových roštů a tak podobně. Příklady byly z Moskvy, USA a Československa :o) Jsem zvědav, zdali nabyté znalosti někdy uplatním i v praxi...

3. Материалная культура Сибири (jakési dějiny umění Sibiře) je předmět věnující se především stručné historii Sibiře před osídlením Rusy, prvnímu mapování, stavbě prvních sídel a měst, ikonopisectví...
4. История архитектуры Сибири (historie sibiřské architektury) pod vedením opět doc. A. V. Slabuchy je zajímavý exkurz do historie osídlování Sibiře od jeho počátků až do současnosti, který se vzájemně prolíná s dějinami umění Sibiře.
5. История русской архитектуры (historie ruské architektury) měl být předmět mapující ruskou architekturu od 18. stol. až do počátku 20. stol. Ale jelikož je tento předmět vypsán pouze pro nás, podařilo se mi přemluvit naší profesorku, aby přednášela komplet ruskou architekturu od jejích počátků na Kyjevské Rusi. Vzhledem k tomu, že se specializuji na dějiny evropské architektury 10. - 13. století, a shánění materiálů na téma staroruské architektury je v ČR poměrně obtížné, je pro mě tento předmět nesmírně zajímavý. Poznámky z přednášek spolu s vlastními fotkami z cest po Ukrajině, Bělorusku a Rusku budou uveřejněny na odborném portálu www.romarch.cz
6. История советской архитектуры 1917 - 1990 (historie sovětské architektury). Tento předmět by měl navazovat na historii ruské architektury a pojednávat o stavitelství v rámci celého Sovětského svazu.
7. Практический курс 3D Studio MAX - na "MAX" jsem původně chodit nechtěl, ale vzhledem k tomu, že je to až od 10h a profesorka vypadá velmi zapáleně, tak kurz asi navštěvovat budu.
8. Русский языкa máme všichni dohromady 2x týdně, jehož výuku však naše učitělnica moc nezvládá a místo velmi potřebné konverzace probíráme spíše gramatiku.
Závěrem dlužno říci, že studium v Rusku předčilo má očekávání, co se kvality, odbornosti i vstřícnosti pedagogů týče. Máme zajištěný přístup do fakultních knihoveh, můžeme si půjčovat knihy i od pedagogů, jsou nám k dispozici jejich prezentace v *.ppt, jsou zde poměrně dobře vybavené počítačové učebny (s internetem je problém v tom, že je pomalý), opravdu si není nač stěžovat! Určitým problémem, nebo spíše zajímavostí, jsou místní studenti. Zvláštnost je ta, že jsou tak o dva až čtyři roky mladší (systém školství je zde odlišný od ČR - mají 11 let školy a pak univerzitu), což při spojení s ruskou dost neukázněnou povahou vede k výsledku, že mnohdy není problém v porozumění ruskému výkladu, nýbrž v uslyšení pedagoga...

   ● Kde studujeme ...

Zajímavou a poněkud svéráznou kapitolu studií v těchto končinách "Мира" je materiálová i stavební kultura a stav (především sociálního) vybavení jednotlivých univerzitních budov :o) Jak již bylo zmíněno, všichni se pohybujeme mezi několika univerzitami, tudíž i budovami. Hlavní budova naší zvoucí univerzity (СибГАУ) je starší dům, ale vcelku evropského standardu. To už se ovšem nedá říci o korpusu "D" této univerzity. Dvoupodlažní dům sovětského vzezření připomíná spíše bludiště. Z uzoučkého schodiště vybíhá změť chodeb, které se při šířce cca 1,20m a otevírání dveří do těchto chodeb stávají poněkud nebezpečné. Design tříd je relativně dobrý, ale chodby jsou tmavé, špinavé..
Zajímavý je korpus "A" КрасГАСА. Je to nový, respektive nedostavěný korpus (už se staví 15 let...), ale uvnitř na evropské úrovni. Až na výjimky... Zatím jsem se v zemích bývalého SSSR setkal se dvěmi neřešitelnými problémy. Toalety (jestli se to tak dá nazvat) a schodiště. To je problémem i na "Ačku". Studentu architektury nejde do hlavy, jak je možné že (nejen na budově architektury) se výška stupňů v jednom rameni může lišit i 100 mm... Hned vedle bloku "A" je blok "K", který připomíná spíše cosi jako střední školu. Atriová patrová budova je tuším ze 60tých let a je dosti vybydlená. Jinak ničím nevyniká.
Nějaké přednášky máme také na korpusu "B", který je vzdálen asi půl hodiny chůze, popřípadě stejnou dobu jízdy maršrutkou. Tento blok je v areálu КГТУ a jeho vzezření také stojí za zmínku... Příjemný vstup a malou halu vystřídá spojovací prosklený krček (v Rusku neexistují okna, kterými by netáhlo) s podlahou z "pohledového" kompletně vyšlapaného betonu. Schodiště (přirozeně s rozdílně vysokými stupni) je občas proražené skrz naskrz atd. V chodbách jsou na zemi položeny vlysy, které taky něco pamatují. Chodby sami jsou temné a špinavé, ale kontrastují s pěknými učebnami. Vše by se dalo tolerovat, nebýt zde klasických ruských "toalet", k jejichž objevení nepotřebujete žádnou cedulku (no jak to bude fungovat v létě opravdu nevím). Myslím, že jakýkoliv popis je zbytečný - přikládám nějaké obrázky... :o)